Obsah Menu

Karel IV. - český král

Karel IV. vládl 1346–1378

narozen – 14.5.1316
otecJan Lucemburský (10.8.1296–26­.8.1346 v bit­vě u Kresčaku)
matka – Eliška Přemyslovna (20.1.1292– 28.9.1330 na tuberkulozu)
zemřel – 29.11.1378 na zápal plic, když byl před tím dlouhodobě upoután na lůžko pro zlomeninu stehenní kosti

sourozenci

  • od obou rodičů – celkem 6

Markéta (8.7.1313 – 11.7.1341) – 1. manžel Jindřich XIV. vévoda dolnobavorský (1304–1339), měli syna Jana (1329–1340)
2. manžel měl být polský král Kazimír, ale 3 dny před svatbou zemřela
Jitka – Bona (21.5.1315 – 11.9.1348) – manžel budoucí francouzský král Jan II. z Valois (?-1364), ona se korunovace nedožila, nastoupil na Fr. trůn r. 1350
Přemysl Otakar (22.11.1318 – 20.4.1320) – zemřel dvou letý
Jan Jindřich (12.2.1322 na Mělníce – 12.11.1375) – vychováván v Tyrolsku jako snoubenec Markéty Korutanské Pyskaté (1318–1369), dcery českého krále Jindřicha Korutanského z 2. manželství. Po svatbě (1327) ho náruživá Markéta vyhnala ze země a vdala se za syna císaře Ludvíka Bavora, Jan Jindřich se vrátil do Čech a po korunovaci Karla IV. českým králem se ujal úřadu moravského markrabího
2. manželka Jana Jindřicha byla od roku 1350 Markéta Opavská (1330–1363), měli 6 dětí – 3 dcery a syny Jošta, Prokopa a Jana Soběslava
3. manželka od roku 1364 Markéta Habsburská (1346–1366), vdova po Menhartu III. Tyrolském, bez dětí
4. manželka od roku 1366 Alžběta Oettingenská
Anna (27.3.1323 –3.9.1338) – od 16.2.1335 manžel Ota Habsburský a vévoda rakouský (1301–1339)
Eliška (27.3.1323 – 1324)

  • od otce z 2. manželství od r. 1334 s Beatrix Bourbonskou (?-1383) – celkem 1

Václav (25.2.1337 – 8.12.1383) – dědil statky v Lucembursku, byl vévoda lucemburský, brabantský a limburský. Oženil se roku 1352 s Janou Brabantskou (1322–1406), bez dětí

  • od otce s milenkou Adou Klárou Lucemburskou

Mikuláš (1322 – 29.7.1358) – biskup naumburský a patriarcha aquilejský

děti

  • z 1. manželství od 15.5.1323 s Blankou z Valois (1316–1.8.1348) – celkem 2 dcery

Markéta (24.5.1335–2.9­.1349) – žila na dvoře uherského krále Karla Roberta z Anjou jako budoucí nevěsta uherského následníka Ludvíka (1326–1382), umírá bezdětná před dovršením plnoletosti
Kateřina (1342–26.4.1395) – 1. manžel Rudolf Habsburský (1339–27.7.1365), syn Albrechta Chromého, neměli děti
2. manžel od 19.3.1366 Otta Braniborský (1341–1379), neměli děti

  • z 2. manželství od 4.3.1349 s Annou Falckou (26.9.1329–2.2­.1353) – celkem 1 syn

Václav (17.1.1350–30­.12.1351) – od 11 měsíců zasnoubený s Annou Svídnickou, kterou si později bere sám Karel IV.

  • z 3. manželství od 27.5.1353 s Annou Svídnickou (1339–11.7.1362) – celkem 3

Eliška (19.4.1358–4.9­.1373) – manžel Albrecht III. Habsburský (1348–1395)
Václav IV. (26.2.1361–16­.8.1419) – budoucí český a římský král
novorozeně (1362–1362) – zemřelo

  • z 4. manželství od 21.5.1363 s Eliškou Pomořanskou (1347–14.2.1393) – celkem 6

Anna (11.7.1366–7.6­.1394 na mor) – budoucí anglická královna, od 19.1.1382 manžel Richard II. Plantagenet (6.1.1367–14.1­.1400), neměli děti
Zikmund (14.2.1368–9.12­.1437) – budoucí uherský a český král a císař římský
Jan Zhořelecký (15.6.1370–1.3­.1396 otrávený) – od 10.2.1388 manželka Markéta Richilda (? –1444), dcera švédského krále Albrechta II. Meklenburského, měli jedinou dceru Elišku
Karel (13.3.1372–1373) – zemřel brzy po narození
Markéta (29.9.1373–4.6­.1410) – manželka norimberského purkrabího Jana III. z Hohenzollernu (1369–1420), měli jedinou dceru Alžbětu
Jindřich (1377–1378) – zemřel po narození

  • s milenkami v zahraničí – řadu levobočků

Guillaum (1364-?) – ve Francii


Manželky Karla IV.

Karel IV. – život v datech


Karel IV.

Karel IV. se narodil v době jedné z hádek královských rodičů, kterou přijeli urovnávat arcibiskupové, mohučský a trevírský. Ti také malého kralevice v kostele sv. Víta 30.5. 1316 pokřtili za přítomnosti celého královského dvora a českého lidu. Při křtu mu bylo dáno jméno českého patrona, Václav.

Král Jan už v srpnu 1316 opustil Čechy a královna Eliška se znovu pustila do bojů s domácí šlechtou. Z malicherného sporu mezi královnou vdovou Eliškou Rejčkou a panující královnou Eliškou Přemyslovskou se znovu rozhořel boj na evropské úrovni, který tentokrát přijel srovnat královský manžel a později i císař Ludvík Bavor.
Královna Eliška se s 4 narozenými dětmi odstěhovala na hrad Loket, když před tím prohlásila, že při nejhorším by mohla vládnout se synem Václavem jako dědicem země, sama. Králi se vše doneslo jako spiknutí proti němu, proto vtrhl i s vojskem na Loket. Manželku s dcerami a nejmladším Přemyslem Otakarem vykázal na Mělník a prvorozeného Václava dal na Lokti hlídat. Od této chvíle malý Václav svou matku už neviděl.

VYCHOVÁN VE FRANCII

V roce 1323 pro něho otec posílá a nechává Václava přivézt do Francie.
V květnu téhož roku při biřmování přijímá jméno Karel a žení se se stejně starou Markétou Blankou z Valois.
Ve Francii se mu také dostává vynikajícího vzdělání. Umí nejen číst a psát, ale také se skvěle vyjadřovat francouzsky, italsky, německy a latinsky. Ve své době je nejvzdělanější vladař.

Po 7-mi letech na fr. královském dvoře ho otec posílá do severní Itálie hájit zájmy Lucemburského rodu.

NÁVRAT DOMŮ

Až v roce 1333 překračuje hranice českého království a také se znovu začíná učit česky, i když se skoro ve všech městech království mluví německy.

Karel se cítil potomkem Přemyslovců a Čechy mu přirostly k srdci. Království bylo velmi upadlé, protože jeho otec a král sem přijížděl pouze pro peníze. Královské hrady a majetky byly zastaveny štechtě a panovala všeobecná chudoba. Karel postupně vykupoval otcovy zástavy a snažil se povznést úroveň království.
Král Jan se cítil svým synem ohrožovaný. Několikrát se postavil proti jeho rozhodnutí a nakonec ho vykázal na Moravu a odebral mu titul moravského markrabího a veškeré pravomoci, které mu před tím udělil.

K udobření mezi otcem a synem dochází po roce 1339, kdy Jan Lucemburský přišel úplně o zrak. Od této chvíle spolu rozhodují nejenom o evropské politice.

Karel postupně dosáhl císařského titulu a stal se nejmocnější hlavou světské Evropy. Svůj diplomatický talent rozehrává při sňatkové politice své i svých dětí a urovnávání sporů v říši.

Prahu učinil hlavním městem říše, čož se nesetkalo s příznivým ohlasem v Německu. Zatímco u nás ho nazývají Otcem vlasti, Němci ho moc nemusí.

Jako první středověký vládce sepsal svůj životopis – Vita Caroli.
Napsal ho pro své potomky v domnění, že si z něho vezmou mravní poučení pro svůj život.

KAREL IV. – RYTÍŘ A BOJOVNÍK

Karel IV. je většinou prezentovaný jako zbožný, bezkonfliktní panovník, sbírající ostatky svatých.
Z jeho vlastních rukopisů se můžeme dočíst, že se choval i jako pravý středověký rytíř; drsný, rozhodný a statečný. Uměl se postavit do čela vojska proti nepříteli s mečem v ruce.
V Itálii, v pouhých 16 letech, nejprve sám, později s otcem plenil statky šlechticů, kteří se postavili proti nim.
Ve 22 letech jel několikrát s vojskem proti zbojnému Mikuláši z Potštejna, který nakonec své lapkovství zaplatil životem.
Účastnil se křížové výpravy do Litvy, či plenil Svídnici za zradu Bolka Svídnického. Ne každý spor řešil mírovou dohodou.

KAREL IV. A ŽENY

Co se týká vztahu k ženám, něco prozradil ve svém životopise a zbytek popisuje Česká kronika z 15. stol. od pozdějšího papeže Pia II. Píše: „…že mlád jsa chlípný byl a jsa v Parmě, manželky mnohé poskvrnil, aniž trestán byl od otce…“
Trestán sice nebyl, ale napomínám svým otcem několikrát, aby nechal měštky na pokoji.

Přesto byl už za svého života králem velmi oblíbeným a českým lidem uctívaným.

KAREL IV. – STAVITEL

Karel IV. se do dějin zapsal také svou stavitelskou činností. Při návratu do Čech roku 1333 začal znovu budovat pražský hrad, položil základní kámen k chrámu sv. Víta, nechal postavit kostel Marie Sněžné v Novém městě Pražském, v Žitavě, klášter v Tachově, v Praze, sv. Kateřiny v Pise, sv. Servita pod Vyšehradem, kamenný most přes Vltavu.

Rád svým dílům dával své jméno a u některých se dochovalo do dnešních časů: Karlovy Vary (dříve vesnice Vary s vřídly, do kterých se rád jezdil koupat a kterým udělil městská práva), Karlov v Praze, hrad Kašperk, Karlštejn. Novému městu Pražskému udělil jméno Karlstadt, které se neujalo, stejně jako pojmenování hradů Karlskrone (na Radyni) nebo hrad na severní hranici Karlsfried či Karlswald – městečko Karlov pod Ještědem, zaniklé po r. 1945.

seznam hradů, které Karel IV. nechal postavit

1 – KARLŠTEJN – postaven 1348–55 k uložení a ochraně říšských korunovačních klenotů
2 – KAŠPERK (Karlsberg) – založen 1356
3 – RADYNĚ (Karlskrone) – založen kolem 1360
4 – HRÁDEK U PURKARCE (Karlshaus) – první zmínka je z r. 1357
5 – KUNŽVALD – prvně se připomíná 1359
6 – TEPENEC (Karlsburg) – v roce 1340 koupil Karel IV. horu Tepenec a na ní nechal postavit, dnes už zaniklý, hrad
7 – LAUF – na říšské cestě mezi Prahou a Norimberkem v Horní Falci koupil r. 1353 od Wittelsbachů území, kde nechal postavit na místě zřícené pevnosti hrad Lauf. Nedávno tam pod omítkou objevili 112 českých erbů.
8 – MONTE CARLO – založen r. 1333 v Itálii nedaleko města Lucca
9 – KARLSFRIED – založen r. 1357 na cestě Čechy-Žitava-Lužice. Dnes by zaniklý hrad ležel na území Německa u Žitavy.

KAREL IV. A CÍRKEV

Názor na císaře Karla IV. a jeho pobožnůstkářství je velmi zkreslený.

Nejprve si musíme uvědomit, že žil ve středověku, kde měli lidé úplně jiné myšlení. Ve všem tehdy nevysvětlitelném viděli znamení od Boha a Bůh byl neodmyslitelnou součástí každodenního života všech lidí.

Takový způsob života ovlivní i vzdělané osoby, jakou Karel bezesporu byl.
Když v roce 1331 přijel do Itálie a zdržel se na mši kvůli přijímání, jeho doprovodnou družinu mezi tím někdo otrávil při jídle.
Téhož roku byl zraněn v boji a život si zachránil zázrakem.
V roce 1355 málem uhořel i se svou 3. manželkou a opět vyvázl zázrakem.
Několikrát byl těžce nemocený a 2× dlouhodobě nehybný.
Za všechny takové zázraky vzdával hold Bohu v podobě zakládání chrámů, kostelů, klášterů nebo zhotovování drahých schránek pro ostatky svatých.

Svůj image zbožného až svatého si možná také vysloužil kvůli vztahu k církvi, který hraničil až s poklonkováním (např. r.1368 jako hlava světského světa sesedl z koně a šel pěšky – podřízeně vedle koně s papežem).

Všechno to však bylo diplomatické řešení mocenského boje mezi císařem a církví, při kterém vyhrává náš Karel IV.
Až do roku 1344 byly české země podřízené Německu – patřily pod mohučské arcibiskupství.
Díky papežskému příteli se mu podařilo prosadit zřízení arcibiskupství v Praze a za nejvyšší církevní hodnostáře začal dosazovat svoje lidi, věrné jemu. Nyní si prosadil vše co potřeboval, tak proč by se navenek nemohl trochu sklonit a jako uznat církevní moc.

Z Karla se postupem času stává velmi schopný a uznávaný panovník, který udržel několik nezávislých zemí pod svou vládou bez větších konfliktů a to bylo těžké.
Bohužel udělal jednu zásadní chybu. Miloval svého syna
Václava IV. tak moc, že ho dokonale rozmazlil a nepřipravil na samostatnou vládu. Upřednostňování prvorozeného mělo za následek určitou rivalitu mezi bratry (Václavem IV. a Zikmundem), která v pozdějších letech vedla k úpadku zemí Koruny české.

Země Koruny České za panování Karla IV.

Nejoblíbenější český panovník zemřel v sobotu 29.11. 1378 – pokojně a tiše.
Jeho mrtvé tělo bylo nabalzamováno a vystaveno na odiv 11 dní v hlavní síni Pražského hradu, obložené všemi jeho korunami a symboly moci. Byl oblečen do zlato purpurových nohavic, purpurového pláště, na rukou bílé rukavice s mnoha prsteny. Ležel na zlatém rouchu a zlatých polštářích.
Potom ho s velkým procesím přenesli do slovanského kláštera na Novém městě, další den ke sv. Jakubovi na Starém městě, pak k Maltézským rytířům na Malé straně a znovu na hrad do kostela
sv. Víta.
Tělo císaře bylo dle jeho přání převlečeno do prostého roucha františkánských mnichů a 16.12 uloženo do královské dvojkomorové hrobky v kůru katedrály sv. Víta.

R. 1589 dal císař Rudolf II. zbudovat v chrámu sv. Víta novou královskou hrobku, kam byly ostatky Karla IV. přeneseny.

V roce 1851 byla královská hrobka z rozkazu císaře Františka Josefa otevřená znovu a pro pozůstatky králů byly zhotoveny nové rakve.

V r. 1928 vykonala úřední komise ohledání a zapsání stavu královské hrobky. Rakev císaře Karla IV. z roku 1851 byla už rozpadlá, proto byla nahrazená novou, kovovou.

ZAJÍMAVOSTI Z ANTROPOLOGICKÉHO ZKOUMÁNÍ

Poslední zkoumání královské hrobky a rakve s ostatky Karla IV. bylo provedeno v r. 1976, pod vedením Emanuela Vlčka.

Kostra byla velmi zachovalá a sestavená v anatomické poloze, což svědčí o úctě, jakou prokazovali jeho ostatkům při manipulaci.

Karel IV. zdědil krevní skupinu po matce Elišce Přemyslovně, a to skupinu O. Otec Jan Lucemburský měl skupinu A.

Výška Karla IV. byla vypočítaná na 173 cm.

Lebku má typicky mužskou se zřetelnými znaky pro přemyslovskou dymastii.
Nos měl vybočený doleva v důsledku sečného poranění. Jizva je na lebce velmi patrná, jistě byla výrazná i na obličeji, což nám tehdejší malíři zamlčují.
Kromě jednoho sečného poranění a mnoho dalších tupých poranění nad očnicemi je patrné vyhojení zlomeniny dolní čelisti po úrazu ve zralém věku.

Na krční páteři byl nalezen stav po vyhojeném poranění, způsobeném velkou silou na levou stranu krku za pravděpodobného poškození míchy. I historické záznamy mluví o nehybnosti císaře a jeho dlouhodobému upoutání na lůžko.

Na kostře je patrné několik vyhojených poranění: zlomenina levého zápěstí v mládí, staré a dobře vyhojené poranění levého kolenního kloubu, zlomenina pravé lýtkové kosti, poranění hrudní páteře s její celkovou deformací, nevyhojená zlomenina levého krčku stehenní kosti (jeho poslední úraz při kterém dostává zápal plic a umírá).
Na kostře je také patrné dlouhodobé působení dny.