Nivnice - od 1261 do 1434 - klášterní osada
Nivnice od 1261 do 1434 – klášterní osada, v roce 1262 psaná jako Nynnicz
Počátky Nivnice jsou těžko zjistitelné. Vzhledem k tomu, že Staré Město u Uherského Hradiště, Velehrad a jiné oblasti, kde byl vykopávkami prokázaný život za Velkomoravské říše leží kousek od Nivnice, lze předpokládat, že i úrodné nivy kolem říčky Nivničky byly také osídleny. Při vpádu Maďarů r. 906 a rozvrácení Velkomoravské říše mohla, ale také nemusela být naše osada zničená.
Později sahal český stát po řeku Olšavu a dolní tok řeky Moravy,
uherský stát po řeku Váh. O území mezi nimi, kde leží i naše
obec se bojovalo, protože ležela na Lucku, tedy „území nikoho“.
Syn českého krále Vratislava II. (vládl 1061–1092), pozdější
panovník Břetislav II. (vládl 1092–1100), založil roku
1091 hrad v nedalekém Bánově a osídlil okolí za
souhlasu svého strýce, uherského krále Ladislava. Z toho lze
předpokládat, že naše území v tuto dobu patřilo Uhersku.
Je pravděpodobné, že se natrvalo připojilo k Moravě v druhé
polovině 12. století. Šlo o území v královské moci, které
panovník uděloval svým věrným šlechticům.
Část území daroval Václav I. (vládl 1230–1253) svému nej.
komořímu Borešovi z Oseku, čili z Rýzmburka. Jeho syn Boreš
pokračoval v kolonizování zdejšího kraje, kde založil například:
Dolní Němčí, Horní Němčí, Boršice, Bohuslavice, Vlčnov a další
osady.
Borešovy državy sousedily s územím patřícím Smilu ze
Střílek.
Brumovský kastelán Smil ze Střílek s manželkou Bohuvlastou založili na svých pozemcích ve Vizovicích cisterciánský klášter Smilheim, podřízený klášteru velehradskému. V zakládací listině pak jmenoval pozemky, které se souhlasem panovníka Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278), klášteru daruje. Mezi jinými i Nivnici s přesným vytyčením její hranice. Listina je datovaná 21.8.1261, což je nejstarší dochovaná písemná zmínka a od tohoto data také počítáme vznik Nivnice.
Zakládací a darovací listina je obsáhlý spis psaný latinsky za přítomnosti krále Přemysla Otakara II., pečetěný olomouckým biskupem Brunem a mnoha předními moravskými pány v Olomouci v kapitule Dominikánů, v neděli před oktávem Nanebevzetí přeslavné Panny, Léta Páně tisícího dvoustého šedesátého prvního, indikce čtvrté.
Zde uvádím část jejího překladu:
…k tomu obec Nivnici (Nynnicz), s jejími hranicemi a
mezníky, jež začínají u pramene potůčku, který od Královů
k Těšovu (Czieschov) teče a přechází přes Královu horu
(Cralowahuera) do potoka bystřického a jeho tokem na 2 jitra pod Suchou
Loz (Suchalusi) k ústí potoka Lubenky (Luwna), po jejímž toku stoupají
až tam, kde Lubná pramení. Dále jdou po svahu hvozdu, pod nímž Lubná
teče a stáčejí se na první výtok Brusného(Brussne), který vyvěrá ze
studánky, odkud přecházejí na potok tekoucí do Slavkova (Slevkov), po jeho
toku k severu až k Topolovu a kde týž přestává a přecházejí
na Šaranovy (Scheronov). Odtud do údolí zvaného Ďolkov (Dgotkov), jehož
středu se drží a pokračují přes Bajovec (Bayowecz) pod Královu horu
k prameni těšovského potůčku…
…Také les, který nám kdysi daroval náš nejjasnější pán
Přemysl, dříve již uvedený, z vladařské velkodušnosti a ze
svobodné vůle, který nám byl navždy odevzdán, se všemi užitky, jak
k pálení, tak ke stavbě a k jakémukoliv užívání
vyžadovanými, dříve uvedené obci připisujeme, i kdyby v mezích
dále vypsaných hranic v budoucnosti byly založeny obce a komukoliv
z lidí byly dány od pozdějších vladařů v léno nebo dědičně,
aby přece uvedená obec (Nivnice) nemohla býti o les a jeho užívání
ošizena. Hranice tohoto lesa jsou vymezeny takto: začínají od pramene potoka
Lubné a vedou přes celou horu až k říčce, která se jmenuje
Klaneční (Clanschni), po ní a na horu Javořinu (Gevornik) a kolem dokola až
na potok k Němčí (Nemtschipotok)…
Když si projdeme tuto hranici, zjistíme, že území, na kterém se nachází dnešní obec Korytná, patřilo k Nivnici. Korytná asi ještě neexistovala, jinak by se o ní Smil v listině zmínil. S největší pravděpodobností ji založili obyvatelé Nivnice, kteří zde těžili dřevo nebo ho pálili na dřevěné uhlí. A aby se od práce nemuseli vracet do osady, postavili první domky na přespání.
Smilhelmský klášter měl mnohé spory se sousedy. Roku
1363 sousední šlechta klášterní majetek velmi zpustošila.
Nejvíce trpěl za husitských válek. Roku 1421 byl
pobořen a majetky rozebrány okolní šlechtou. Samotný klášter byl sice
znovu obnoven, ale za 30-ti leté války roku 1636 zanikl
úplně.
Díky poloze „při uherské hranici“ lid velmi trpěl častými vpády Uhrů, kumánů, Tatarů a jiných barbarů. Všichni bez rozdílu ničili náš kraj, pálili, vraždili a odváděli lidi do zajetí a dále prodávali do otroctví. Jedinou záchranu skýtaly rozsáhlé lesy v okolí.
HUSITSKÉ VÁLKY (1419–1434) V NAŠEM KRAJI
Po začátku husitských válek v Čechách odešlo mnoho zdejších usedlíků na ostrov řeky Moravy u Nedakonic, kde byl zřízen husitský tábor. Odtud „vzbouřenci“ napadali a plenili okolí. Vypálili kláštery v Uh. Brodě a na Velehradě.
K velké bitvě došlo r. 1421 u Hluku, kde bojovali místní husité proti římskému císaři a uherskému králi Zikmundovi a proti vojskům olomouckého biskupa, kardinála Jana, pro neúnavné boje s husity zvaného Železný. V nejkritičtější chvíli pomohl husitům cisterciácký mnich z Vizovic, kněz Tomáš, nyní husita.
R. 1428 naším krajem pochodoval se svým vojskem do Uher kněz Prokop Holý. A koncem října 1431 tudy zase procházeli zpět po prohře u Bánova.
Po porážce husitských vojsk u Lipan r. 1434 se všichni rozešli domů. Válka sice skončila, ale klid v kraji nebyl.
Úrodná půda Slovácka a dobré podmínky k hospodaření lákaly různé panstvo, aby tu vlastnili nějaké statky. Brzo však zjistili, jak neklidný je to kraj. Z toho také vyplývá, proč Nivnice měla v následujících letech tolik majitelů.
TĚŽKÝ ŽIVOT NIVNIČANŮ
- 1252/53 – vpády Tatarů
- 1419 – 1434 – boje husitů