Novověk - život v něm
Život v Čechách a na Moravě od raného novověku do konce I. svět. války
RANÝ NOVOVĚK DO KONCE I. SVĚT. VÁLKY
Kdy končí středověk a začíná novověk lze velmi těžko určit. Pozvolné opouštění středověkého způsobu života a přijetí nových zvyklostí a objevů trval desetiletí.
Proto někteří historikové stanovují začátek novověku od rozpadu byzantské říše v roce 1453, jiní až od objevení Ameriky v roce 1492.
Mezi změny, které ovlivnily chápání člověka a urychlily reformy, můžeme považovat například vynález knihtisku nebo objevení Ameriky, následný námořní obchod a prosazení myšlenky, že Země není střed vesmíru.
Ve středověku bylo středem zájmu všechno božské, člověk splýval
s davem a nebyl důležitý.
Naopak v novověku se hlavní pozornost věnuje člověku. Vědci
začínají studovat antické dějiny, aby se z nich poučili a vyzdvihují
do povědomí jednotlivé lidi, nikoli svaté. Tak vzniká jeden
z nejdůležitějších převratů v myšlení a nazýváme ho
HUMANISMUS.
V umění se návrat k antice a zpracování nenáboženských motivů nazývá RENESANCE.
První vlaštovky humanismu a renesance se objevovaly už v 14. stol. v severní Itálii, ale v raném novověku je přijela celá Evropa.
NÁBOŽENSTVÍ
V novověku došlo k reformě a krvavým střetům mezi katolickou
církví a evangelíky (různé nekatolické církve, které se
s katolickou rozešly).
V německých zemích se utvořila skupina kolem Martina Luthera
– luteráni. Luteránství se rozšířilo i do Saska, Dánska a
Švédska.
Ve Francii byl reformátorem Jan Kalvín – kalvinisté = hugenoti, jejichž spor vyústil v Bartolomějskou noc 24. 8. 1572 a vzájemnému vraždění. V 17. stol. je Francie katolickou zemí.
V Anglii samotný panovník Jindřich VIII. založil samostatnou
anglikánskou církev a stanul v jejím čele, protože katolická
nepovolovala rozvody (Jindřich VIII. je známý svými 6 manželkami,
kterých se zbavoval, jak potřeboval.)
Naopak jeho dcera Marie, která usedla později na trůn, vyprovokovala
masové vraždění představitelů otcovy církve a zpětné
zakotvení katolické církve na anglickém ostrově.
Po smrti krvavé Mary nastoupila její nevlastní sestra
Alžběta I., která opět pevnou rukou prosadila anglikánskou církev.
V 2. pol. 15. stol. se stávají nejsilnějšími panovníky a
nejmocnějším rodem celé Evropy Habsburkové a zahájují katolickou reformu.
Ve Španělsku vzniká inkvizice, která je nejprve zaměřená hlavně
proti arabskému a židovskému obyvatelstvu na Pyrenejském poloostrově, ale
později proniká do celé Evropy a pronásleduje všechny kacíře (ne zcela
oddané katolické víře).
Nizozemí patřilo Španělsku a po vítězném protihabsburském povstání, zbavení Filipa II. Španělského vlády a připojení okolních území vzniká roku 1581 Spojené Nizozemí, nezávislé na Svatá říši římské s hlavním náboženstvím kalvínstvím.
V zemích Koruny České byli po husitských válkách jak katolíci,
tak jednota bratrská a kališníci, z nichž někteří přijali myšlenky
M. Luthera a říkali si novoutrakvisté.
Rudolf II. všem ve svém Majestátu zaručoval svobodu vyznání.
Po Bílé hoře (8.11. 1620) se ujímá vlády nekompromisní katolík Ferdinand II. Habsburský a nastává násilné pokatoličťování a nucené emigrace nekatolíků.
Polsko se naopak v 16. stol. vyznačovalo velkou náboženskou snášenlivostí, kde našlo útočiště mnoho českých emigrantů (např. J.A. Komenský).
Násilné rekatolické metody postupně zmizely po 30-ti leté válce (1618 – 1648) a katolická církev volí jinou strategii. Vznikají katolické řády (jezujté, kapucíni, františkáni), kteří vysílají své misionáře k šíření víry.
Rusko se hlásilo k pravoslaví a ve východní části Evropy vznikalo také řeckokatolické náboženství, které později pomalu zaniklo.
Zvláštní skupinu tvořili židé, které nechtěli v žádné zemi.
Roku 1745 vydala Marie Terezie dekret, kterým
vypověděla všechny židy z Rakousko-uherské říše. Domácí šlechta
je však vzala pod ochranu, poněvadž s jejich odchodem by ochrnul obchod.
Na nátlak šlechty nakonec panovnice dekret odvolala.
13.10.1781 vydal císař Josef II.
(1780–1790) toleranční patent, kdy byla v říši
trpěna i jiná náboženství kromě českobratrského. Náboženskou
svobodu využilo malé procento obyvatel, většina setrvala u katolíků.
Současně zrušil skoro polovinu klášterů a misto nich zřídil
chudobince, nemocnice a kasárny.
TŘICETILETÁ VÁLKA (1618 – 1648)
Spory mezi katolíky a nekatolíky v Českých zemích se začaly po odstoupení Rudolfa II. (1611) přiostřovat a nejenom u nás začíná vznikat Protestantská unie proti Katolické lize. Evropa se rozdělila na dva tábory.
Po zvolení Ferdinanda Štýrského (Ferdinand II.) nástupcem českého
krále Matyáše, se situace vyhrotila do pražské defenestrace
(23.5.1618 vyházeli představitelé nekatolických
stavů z oken Pražského hradu katolické zástupce krále).
Povstání nekatolických stavů bylo potlačeno císařským vojskem a
vojskem Katolické ligy 8.11.1620 na Bílé hoře.
Z povstání proti císaři bylo obviněno 680 šlechticů, kterým bylo zabaveno 115 panství. Nekatolíci byli donuceni opusti zemi a 21.6.1621 bylo popraveno 27 vůdců tohoto odboje.
České stavovské povstání se rozrostlo v celoevropský konflikt.
K Protestantské unii (Spojené Nizozemí, Sasko, Dánsko, Švédsko) se
později přidává i katolická Francie, která se bojí Habsburské moci.
Z počátku náboženská 30-ti letá válka přerůstá ve válku
o rozdělení moci (světské a náboženské) a rozdělení hranic a
světa.
Tato válka má několik etap.
1. – (1618 – 1623) Dánská, kde hlavní
úlohu hrálo Dánsko proti císařskému vojsku vedenému českým vojevůdcem
Albrechtem z Valdštejna. Vítězí Habsburkové a katolíci.
2. – (1630 – 1635) Švédská. V čele nekatolických mocností stálo Švédsko.
3. – (1635 – 1648) švédsko – francouzská, kdy se připojuje katolická Francie k podpoře oslabení Habsburské moci.
24.10. 1648 byl ve Vestfálsku dojednán mír.
Habsburkové sice utrpěli porážku, ale to nezměnilo nic v Českých zemích, které zůstaly pod jejich katolickou vládou. Většina bojů se odehrávala na našem území, z tohoto důvodu zde upadalo zemědělství, obchod, obyvatelé žili v bídě a nemocích, které se při válkách šířily. Vymřelo velké množství obyvatel.
30-ti letá válka začala a končila v Praze. 24.10.1648 byly podepsané mírové smlouvy, na jejichž počest byla vypálená střelba z kanonů a poslové se rozeběhli do všech stran. Než se zpráva o míru roznesla, vojsko dál válčilo a hlavně rabovalo.
Do Prahy přijel posel až koncem listopadu a mezi tím ji důkladně vyrabovali švédové pod vedením budoucího manžela švédské královny Kristiny, Karla Gustava.
Švédská královna totiž požádala své vojsko o přivezení sbírky Rudolfa II., která měla velkou hodnotu už v té době. K její škodě a hlavně k tragédii obyčejných lidí, kteří padli nebo byli zmrzačení na konci války kvůli dobývání a rabování Prahy, byla velká část rudolfínské sbírky odvezená do Vídně. Habsburské sbírky byly nedělitelnou součástí rodu a při přemístění hlavního města říše z Prahy do Vídně se stěhovala i umělecká díla a knihy.
Přesto švédové odvezli na 500 vzácných obrazů a mnoho psaných děl z Rožmberské i Strahovské knihovny a poklady hraběte Šlika.
Švédové opustili Prahu v září 1649, o rok později vyklidili
i Moravu a tím pro země Koruny České definitivně skončila 30-ti letá
válka.
V této válce České země také přišly o území Horní a
Dolní Lužice.
ZEMĚDĚLSTVÍ
V raném novověku začal stoupat počet obyvatel, které zemědělství, hospodařící středověkým trojpolním způsobem nemohlo uživit. Zvyšovaly se ceny potravin a narůstal počet chudiny a žebráků.
V letech kolem 1610 míval čeledník ma Moravském
Slovácku za službu u koní 17 zlatých ročně. Pohůnek
u volů 12 zl. a pastevec dobytka 4 zl. ročně. Mlatci
nedostávali peněžitý plat, ale stravu a naturálie, tzn. část
vymláceného obilí.
Celodřevěný pluh stál 7 grošů, fůra sena byla za 1–2
zlaté, 1000ks šindele bylo k sehnání za 18 gr., kůň za
20 zl. a kráva 10–15 zl. Vepř za 8 gr. a vykrmená husa stála
6 grošů. (1 zl.= 30 gr.)
Z toho vyplývá, že kůň byl velmi cenné zvíře.
Po 30-ti leté válce prudce klesl počet obyvatel, ale také se začalo
pomalu přecházet k střídavému pěstování.
Novinkou bylo pěstování brambor a kukuřice, ale i jetele, což
umožňovalo zvýšení a zkvalitnění chovu dobytka a produkci masa a
mléka.
Zemědělství se lišilo podle postavení rolníků. V Anglii, Skandinávii a Nizozemí se pronajímala půda svobodným nájemcům a byl tak vytvořen produktivní systém farem.
Nejhorší podmínky měli v Polsku a Rusku, kde se obdělávala pouze vrchnostenská půda a rolník byl v podstatě nevolník v rukou šlechty.
Ve střední Evropě zůstalo zachované poddanství, jehož součástí byla robota. Ta byla mnohdy nevýkonná a vrchnost proto přitvrzovala, čímž docházelo ke vzpourám.
V Čechách byla největší v roce 1680 potlačená vojskem císaře Leopolda I., který následně vydal robotní patent a stanovil robotu na 3 dny v týdnu od východu do západu slunce.
Nový robotní řád vydala také r. 1775 Marie Terezie jako důsledek hladomoru a velké rebelie.
Po zrušení roboty v r. 1848 začali lidé obdělávat
půdu, ze které se vykoupili nebo kterou si nově koupili. Vrchnost postupně
odprodávala, protože na ní neměl kdo pracovat.
Obyvatelé na vesnicích žili ze zemědělské činnosti a dělili se
podle majetku na sedláky, podsedky, domkaře a hofery.
Sedláci byli majitelé alespoň 1 gruntu
(hospodářské usedlosti). Grunt a pozemky k tomu byly podle zákona
nedělitelné mezi dědice a platilo to až do r. 1868.
Pro výpočet daní měl láník 4 grunty, pololáník 2, majitel
1 gruntu byl 1/4 láník. Velikost lánu nebyla jednotná, lišila se podle
místa a majitele panství.
Domkař, chalupník, zahradník byl majitel domku a půdy
(zahrady) kolem něho. Rozdíl mezi nimi je ve velikosti daného pozemku.
Podsedek hospodařil na cizím. Mohl ale i nemusel
vlastnit domek.
Podruh, hofer je člověk bydlící v nájmu, který
si musí odpracovat. Označení podruh se užívalo v Čechách a hofer na
Moravě.
Nejlépe se uživila rodina velkého sedláka, který měl na práci
čeledníky. Půl láník nebo 1/4 láník stačil obhospodařovat půdu se
členy své rodiny.
Nejhůře na tom byli podsedci a podruzi čili hofeři nemající žádné
polnosti. Ti se museli nechat najímat do služby k sedlákům nebo živit
řemeslem.
Oralo se na jaro. Na podzim se zoralo pouze tam, kde měly být zasety ozimi. Po sklizni ne, jak je tomu zvykem dnes, protože se na strništích po sklizni pásal dobytek, kozy a ovce. Na vesnicích se až do r. 1900 páslo hromadně a o stádo se staral obecní pastýř, kterému pomáhaly děti. Obec za to vybírala od majitelů pasoucího se dobytka poplatky. Někteří sedláci si najímali vlastní pasáky, protože měli povolení pást na šťavnatějších loukách.
Pluhy k orbě bývaly dřevěné, ty půdu neobracely, jenom ji rozrývaly. Asi od r. 1865 se začaly objevovat pluhy s železnou radlicí. Orba s ním byla hlubší a velmi těžká, zvláště na mokrém. Již před I. světovou válkou začali někteří kováři vyrábět pluhy celoželezné s kolečky a po válce nastala doba důkladnějšího obdělávání továrně vyráběnými pluhy.
Kolem r. 1860 se na panských lánech začaly objevovat secí stroje na obilí a řepu. Ostatní seli ručně rozhazováním semen až do skončení I. války.
Do r. 1870 se mlátívalo obilí ručně cepy a mlácení trvalo celou zimu. Potom se opět nejprve na panském začaly objevovat mlátičky. Nejprve ruční, potom žentourové, které nahradily parní a nakonec na motorový pohon.
Souběžně s mlácením se zdokonalovalo i čištění vymláceného obilí. Do r. 1870 se čístilo na mlatevnách přehazováním obilí dřevěnými lopatami za součesného otevření vrat do průvanu, který odfoukal nepořádek (plevy). Obilí se muselo ještě přesít na řešetech. Tento způsob nahradily fukary, nejprve na ruční pohon klikou na ozubeném kole, roztáčejícím lopatky.
Panští v letech 1845–1886 začali zavádět přihnojování umělými hnojivy, kdežto sedláci ho nepoužívali až do I. války.
S nástupem lepšího nářadí a zemědělských strojů se zvyšovala i úroda a zlepšovala práce v zemědělství.
VINOHRADNICTVÍ
Kolem obcí se rozprostíraly nejenom lány obilí, ale často i vinohrady. Ve většině případů patřily obci, někdy usedlíkovi. Vinohrady hlídal, tzv. hotař. Hlídač musel být ve vinohradu celý týden nepřetržitě. Domů směl jít jen v sobotu a to cestou domů i zpět do vinohradů se zastavit u rychtáře a oznámit mu, kde je a kam jde. Zloděj chycený ve vinohradě byl na 3 dny zavřený do obecní šatlavy.
Tradice také přikazovala, že v určité dny nesmí vůbec nikdo vkročit do vinohradu. Byly to dny památek: 24.4.=sv. Jiří, 25.4.=sv. Marka evangelisty, 25.5.= sv. Urbana, 8.6.= sv. Medarda, 13.6.=sv. Antonína Paduánského, 15.6.= sv. Víta, 13.7.= sv.Markéty a od 7.7. sv. Vavřince z Bringisi až do vinobraní, které určil rychtář.
Držitelé panství měli výhradní právo výčepu a prodeje vína. Až
bylo vyčepované panské, mohli prodávat poddaní.
V letech 1810–1823 následkem rozmnožení
škůdce na Moravském Slovácku padlo mnoho vinohradů a už nebyly obnoveny a
místo nich se začaly sadit trnky.
ŘEMESLA
Zatím co na vesnicích se živili lidé většinou zemědělstvím, ve městech to bylo řemeslo a obchod.
Řemeslníci byli sdružení v cechy, do kterého nemohl být přijat
nikdo nemanželského původu. Svobodní (neženatí) byli učedníci či
tovaryši. Chtěl – li se někdo stát mistrem, musel se oženit, podrobit
se zkoušce, složit 32 grošů do cechu a vystrojit všem mistrům
svačinu.
Zemřel – li člen cechu, museli všichni povinně na pohřeb, jinak
musel zaplatit pokutu 2 gr. do cechu.
V 17. stol. ještě převažovala rukodělná výroba, kterou postupně
vytlačovaly manufaktury a pozvolna se začaly rozpadat cechy.
Na území Čech a Moravy se nejrychleji rozvíjely textilní a
sklářské manufaktury.
V zemědělství pracovalo 3/4 obyvatel, zbytek se zabýval průmyslem a
obchodem.
Na Moravě a Slezsku bylo před r. 1848 již
347 rukodílných manufaktur, 2 752 obchodů a 72 645 drobných
živností.
Jejich život nebyl lehký. Byli odkázaní na nemajetné a zchudlé
domácí obyvatelstvo (nepatrná kupní síla), protože vývoz byl značně
ztížen, nejen přepravou.
Ve městech se obyvatelé dělili následovně:
1. Nejvýše (samozřejmě až po šlechtě) byla městská
honorace, což byli duchovní, úředníci, důstojníci, lékaři a
nositelé státní moci.
2. měšťané = obchodníci, živnostníci, vlastníci
domů a řemeslníci
3. nemajetná chudina = velká část obyvatel ve
městech
OBCHOD A CESTY
Cesty se budovaly tak, že se na ně navezla silná vrstva různého kamení. Podél cesty se vykopaly příkopy a hlína z nich se naházela a udusala na cestě.
Byl značně rozšířený pěší podomní obchod. Obchodníci
s nůší na zádech chodili od vesnice k vesnici a nabízeli zboží,
hlavně drobné, za peníze nebo výměnou. Kromě obchodu podomního vzkvétal
i povozní. Některý obchodník měl i několik formanů. Tito
převáželi obilí, víno, látky, nářadí, kůži, aj.
Obchodníci i formani udržovali také obyvatele vesnic ve styku se
světem. Přinášeli zprávy a mnohdy je také zveličovali.
Přespávali v zájezdních hostincích, kde pro jejich koně bývaly
připravené stáje a krmivo.
Po staletích bývalo na obchodních cestách, přechodech vody a hranicích
země nebo panství vybírané mýto. Platilo se za převážené zboží.
V roce 1749 bylo placení mýta rozšířeno na
platbu za povozy a tažná zvířata. Vrchnost nebo města měly z mýta
slušné příjmy.
Udržování cest měla na starosti vrchnost, jejímž panstvím vedly.
Po roce 1849 byly silnice převzaty okresním silničním
výborem, ten však neměl dostatek peněz a po zrušení mýt císařským
nařízením, se o jejich údržbu rozdělil s obcemi a městy.
SYSTÉM
Zatímco na začátku novověku v některých státech (Anglie, Nizozemí) začíná vznikat ústava a panovník se opírá o parlamen = konstituční monarchie, v ostatní Evropě (hlavně pod nadvládou Habsburků) se upevňuje absolutní moc panovníka, opírající se o armádu = absolutismus.
Absolutní monarcha odvozoval svoji moc od Boha, stavěl honosná sídla,
vedl nákladný život v přepychu, dbal na velkolepou reprezentaci a stát
řídil pomocí úředníků z řad šlechty.
Šlechta byla na 1. místě v společenském postavení a měla
větší práva než ostatní, byť bohatší lidé.
Města, vesnice i s lidmi a nejkvalitnější půda (dominikální)
okolo patřila šlechtě.
Lidé byli poddaní a bez souhlasu majitele (vrchnosti) nesměli nic
(stěhovat se, ženit, studovat…).
Obyvatelé museli robotovat na vrchnostenské (dominikální) půdě. Část
pozemků vrchnost pronajímala obcím i jednotlivcům za různé poplatky a
ta se jmenovala rustikální půda.
Také lidé(sedláci), kteří měli značný majetek (pronajatý nebo
odkoupený) museli robotovat.
Obce a města vedli rychtáři či fojti, kteří byli zproštěni jakékoliv
roboty. K ruce jim bylo zpravidla 12 konšelů. Funkce rychtáře
trvala 1 rok, když se osvědčil i déle.
Rychtář měl obvykle víc polí než jiný usedlík, dostával od
vrchnosti část vybraných pokut, měl právo na krčmu, mlýn, pekařství
nebo jinou živnost, jíž provozoval sám nebo ji pronajal.
Každoročně skládal přísahu panující vrchnosti. Odznakem
rychtářovy moci byla rychtářská hůl, karabáč a pečeť. Ve většině
případů uměl číst a psát.
Jednou z povinností rychtáře bylo pečovat o veřejný pořádek
a mravnost v obci či městě. Trestal opilce, stanovoval kdo, kdy má jít
na robotu a vedl o tom přesné záznamy. Vrchnosti odpovídal za správné
odvádění poplatků.
Měl soudní pravomoc. Menší přestupky trestal peněžitou pokutou,
těžší bitím na pranýři nebo zavřením do šatlavy.
Marie Terezie (1740 – 1780) začala uplatňovat prvky
osvíceného absolutismu a vychovávala k tomu i svého nástupce
Josefa II. (1780 – 1790).
Osvícení panovníci už nevedli nákladný život ani nestavili
nákladné rezidence, ale snažili se plnit vladařské povinnosti a zlepšit
podmínky poddaného lidu.
V roce 1781 zrušil Josef II. poddanství (člověčenství) = osobní závislost na vrchnosti. Lidé se mohli bez povolení stěhovat, brát, studovat. Robota byla zachovaná i nadále.
DANĚ A POPLATKY
Marie Terezie (1740–1780) začala budovat pod vlivem francouzských osvícenců základy mocného státu. Na místa šlechtických úředníků dosadila císařské úředníky poslouchající pouze příkazy panovníka.
Na reformy, které chtěla uskutečnit bylo nutné provést sčítání lidu.
V roce 1754, při 1. sčítání bydlelo na Moravě
a Slezsku
1 040 000 obyvatel, v Čechchách žilo 1 970 000
lidí.
Obyvatelé odváděli do státní pokladny naturální a peněžní daně
prostřednictvím vrchnosti, která řídila hospodářský život na svých
panstvích a vedla o tom hospodářské knihy, kde zapisovala
majetkové poměry a robotní povinnosti poddaných.
Marie Terezie se také snažila o zpřehlednění daní, proto po
několika letech práce na úpravě katastrů vydala
1.5.1748 první tereziánský katastr, který upravila
v roce 1756.
Pozemky a grunty byly znovu přeměřeny a ty bez vlastníků někomu
přidány. S tím souviselo i povinné označování domů popisnými
čísly, zavedené dekretem r. 1770.
Podle toho měli vrchnosti platit část výtěžku ze svého majetku,
jako daň státu. Všechny pozemky znovu vyměřil a zavedl nový katastr její
syn a nástupce Josef II. roku 1789.
Usedlým rodinám byla přidělovaná půda v různých částech
dědinského kotáru. Takové části polí pak tvořily společný majetek,
patřící k domu s určitým číslem popisným a nazývaly se lány.
Někdo obhospodařoval celý lán (láník), jiný jenom půlku (půlláník) a
ještě byli čtvrtláníci. Rozloha jednotlivých lánů nebyla v každé
dědině stejná.
Jeden lán měřil přibližně 117 měřic =
22,23 ha.
Půda byla rozdělená a s rostoucím počtem obyvatel lidé dostali
pouze místo na domek. Někdy bydlelo v domku i více rodin –
rodina majitele domku a rodina hofera (nájemce).
Kromě daní, placené jak penězi, tak v naturáliích (vejce,
slepice), splatné 2× ročně (na sv. Jiří a sv. Václava), měli ještě
poddaní povinnosti vůči obci, vrchnosti a státu rozdělené podle majetku.
Např.:sedláci konali robotu panskou i obecní potahem, ostatní
pouze pěší. Sedláci bezplatně přivezli dřevo pro vrchnost nebo obec a
ostatní ho také bezplatně pořezali a naštípali.… každý na
panských loukách trávu séci měl, sadit konopí a po 2 klubkách
napřísti, účastnit se oprav a staveb panských domů, majitelé vinohradů
odevzdat desátek = daný počet věder hroznů, masaři byli povinni odevzdat
kámen loje…
ŠKOLY A VZDĚLÁNÍ
V novověku, kdy přichází do módy humanismus a také
s vynálezem knihtisku se rozšiřuje vzdělanost. Vysoké učení je
v této době v každé zemi.
Na venkově se školy dělily podle náboženství (kalvínské,
luterské, u nás po r. 1620 výhradně katolické).
České školy ve městech spravovala pražská univerzita se sídlem
v Karolinu, na vesnicích církev.
Do škol chodili pouze chlapci. Dívky šlechtické a z bohatých
měšťanských rodin měly domácí učitele.
Žáci se učili latinu, matematiku, dějiny antiky a své země.
Po 30-ti leté válce (1618–1648) touha po vzdělání
poklesla tak, že nebylo ani učitelů ani žáků. Tehdy byl učitel víc
kostelním varhaníkem a pomocníkem při mších a jiných církevních
obřadech.
V této době (po 30-ti leté válce) se na farních školách učilo
jen čtení, psaní, hudbě a kostelnímu zpěvu a náboženství.
Po roce 1774 byly císařským patantem farní školy změněny na triviální = obecné nebo národní, kde byl hlavní předmět náboženství, čtení, psaní a počty.
Roku 1780 byla uzákoněna nucená povinnost školní
docházky a od r. 1785 nařízeno vyučování
v němčině.
Celý život v habsburské monarchii se postupně dostával do
správy státních úředníků, kteří užívali úřední jazyk němčinu.
Ten, kdo neuměl řádně německy nemohl pomýšlet na žádné místo ve
státní správě.
18.8.1855 byl s papežem uzavřen konkordát = smlouva mezi církví a státem, podle níž všechny obecné školy byly podřízeny církevnímu dozoru. Tento dozor byl zrušen říšským zákonem 25.5.1868 a stát převzal vzdělání opět do svých rukou.
Farní školy vydržovala fara z naturálních dávek, po přejití na školy triviální obce. Učitel dostával ročně např: 3 kopy a 8 otepí pšenice, stejný počet ovsa, měřici vymláceného obilí…, jehož platbu obec rozdělila mezi usedlíky tak, že např. každý láník odevzdal otep pšenice, 1/2 láník otep ovsa, atd., až dostal požadovanou část. Po zrušení roboty (r.1848) byly naturální platy převedeny na peněžní.
Školní rok končil zpravidla 1. května, protože děti místo školy raději pásly dobytek a 1.5. byl obyčejně první den pasení.
VOJSKO
Za císaře Karla VI. (1711–1740) nebyla ještě branná povinnost. Kdo byl dobrovolně nebo násilím odveden k vojsku, musel tam sloužit řadu let. Nejčastěji 10 a 12. Někdo si vybral vojnu místo vězení, jiného chytili verbíři.
VÁLKA S NAPOLEONEM
V roce 1805 probíhala válka s Napoleonem.
Hned po Novém roce bylo nařízeno obcím, aby dodaly rekrůty k vojsku.
Dobrovolně nechtěl nikdo jít, proto přišli verbíři a slibovali mladíkům
velký plat, místo na stavbu domu a po vojně dobrou práci. Někteří se
nechali nachytat, jiní byli chyceni násilně.
Na vojnu nemusel jít panský čeledín, o kterém vrchnost
prohlásila, že je pro ně nepostradatelný nebo majitelé gruntů, vázaní
robotními povinnostmi. Někdy se stačilo za služby vykoupit. Ze začátku
války 300 zl. ke konci 500 zl.
Jako při každé válce museli majitelé povozů být k dispozici
armádě i s vozem a zápřahem. Mnozí se vraceli domů bez vozů a koní,
jiní nepřijeli vůbec. Pole se proto muselo obdělávat ručně motykami =
málo oseté půdy = hlad. Lidé museli odevzdávat obilí a potom sami neměli
co jíst.
Napoleonská válka přinesla s francouzskými vojáky revolučního
ducha mezi náš lid.
Vysoká vydání spojené s napoleonskou válkou rozvrátila stabilitu říše. Bylo nařízeno všem kostelům, aby odevzdaly veškeré stříbrné a zlaté zařízení (kalichy, svícny, aj.) k ražbě nových mincí.
ZRUŠENÍ ROBOTY
Úplnému zrušení roboty předcházelo několik patentů, které měly upravovat poměry mezi vrchností a poddanými.
Na konci 7-leté války začala vrchnost přitvrzovat na robotě, omlouvajíc to tím, že po válce nejsou schopni nést břemena vůči státu. Tak např. majitel 1/4 lánu (čtvrtláník) musel pracovat 26 jízdních nebo 52 pěších dnů ročně, přičemž se pracovalo od východu do západu slunce. Mohli se sice z roboty vyplatit penězi, ale ty neměli.
V r. 1771 vydala Marie Terezie robotní patent,
jímž byly upraveny povinnosti sedláků vůči vrchnosti.
V r. 1775 byla robota stanovena podle výše
pozemkové daně.
V r. 1781 byly Josefem II. vydány poddanské patenty, jimiž bylo zrušeno osobní nevolnictví selského lidu a jeho závislost na vrchnosti. Usedlíci se tímto mohli bez svolení vrchnosti stěhovat, uzavírat manželství, synové studovat či kdekoliv pracovat.
V r. 1846 byla neúroda následkem sucha až do podzimu. Potom nastaly deště a na polích pohnily brambory. Lidé trpěli podvýživou a mnohými nemocemi, přesto vrchnost vyžadovala robotu. Obyvatelstvo začalo dávat najevo svou nespokojenost. Na jaře 1848 už někteří poddaní odmítli robotovat.
Hlavně v Čechách se množily tajné spolky radikálů a revoluční spojení s cizinou mnohem dříve. Morava nebyla zatím potřebně politicky uvědomělá. Lid na Moravě zajímalo hlavně přežití, protože byly odkázaní výhradně na zemědělskou výrobu.
Před r. 1848 byla Morava a Slezsko administrativně sloučeno v jedno gubernium se sídlem v Brně. Podle tehdejších statistik zde žilo asi 2 220 000 osob, z toho 1 665 000 lidí (to je 3/4 obyvatel) pracovalo v zemědělství na 1 400 000 ha půdy. Ostatní půda ležela ladem (asi 388 885 ha). Když k tomu přičteme přírodní kalamity, vidíme, že na Moravě měli naši předci život tíživý a na politický boj jim nezbývaly síly.
Značná část šlechty uvítala patent císaře Ferdinanda V. ze dne 18.12.1846 o dobrovolném zrušení robot a jejich vykoupení, ale poddaní na mnoha panstvích stejně nebyli spokojení. Nedostatek placené práce a velkou bídu a hlad pociťovali hlavně domkaři a chalupníci (ti co neměli zemědělskou půdu).
Jestliže v zemědělství pracovalo 3/4 obyvatel, zbytek se zabýval
průmyslem a obchodem. Na Moravě a Slezsku bylo před r. 1848
již 347 rukodílných manufaktur, 2 752 obchodů a 72 645
drobných živností. Bohužel ani jejich život nebyl lehký. Byli odkázáni
na nemajetné a zchudlé domácí obyvatelstvo (nepatrná kupní síla),
protože vývoz byl značně ztížen, nejen přepravou.
Nespokojenost vyústila i na Moravě k organizovaným
dělnickým nepokojům, ke kterým se přidali všichni poddaní.
Pod tlakem událostí vzešel na moravském sněmu v Brně z řad šlechty návrh na zrušení roboty a změnu předchozího systému (přechod z feudalismu na kapitalismus), uvědomujíc si, že placený dělník udělá víc práce než robotník poháněný drábem.
Také se usnesli na novém složení sněmu. Volební právo měl mít každý, kdo měl určitou přímou daň nebo měl značný stálý příjem. I když domkaři, čeledíni, dělníci a stávající poddaní byli tímto vyloučeni, byl 31.5.1848 sestaven novodobý moravský sněm, ve kterém se 1/2 poslanců hlásila k české národnosti (ne německé). Na Moravu začaly postupně doléhat ohlasy z pražských bouří.
Kromě zrušení roboty se nový sněm zabýval otázkami nové ústavy, vypracování živnostenského, školského a finančního zákona, zrovnoprávnění češtiny s němčinou, aj.
Po žních 1848 rychtář s bubeníkem oznámil
zrušení roboty. 4.3.1849 vyšel patent
o osvobození poddaného lidu, podle kterého se vypočítalo vyplacení
z roboty.
Celou tuto částku musel zaplatit ten poddaný, který obhospodařoval
původně panskou půdu, vrchností jen propůjčenou. Šlo – li
o půdu při usedlosti selskou či rustikální, platil pouze polovinu
vypočítané částky.
Každý dostal výměr o vyproštění z roboty a musel danou
částku zaplatit vrchnosti jako výkupné z roboty. Jeho povinnost byla
zapsána v pozemkové knize jako zástavní dluh. Po zaplacení povinnosti
byl tento dluh vymazán, o čemž dostal potvrzení z nově vzniklého
berního úřadu.
V roce 1850 obdržely obce omezenou samosprávu a měly právo samy vydávat některá povolení a přijímat nové obyvatele do obce.
Ministerstvo financí v roce 1854 vypsalo státní půjčku v celkové výši 500 000 000 zl., ve které byli obyvatelé donuceni půjčit státu daný obnos. Každý 1/4 láník musel půjčit 100zl., 1/2 láník 2× více a celoláník 4× více.
V roce 1899 byl nařízen přechod dosavadní
měny ve zlatých na koruny.
Od r. 1900 se mělo počítat výhradně
v korunách. Současně byly zavedeny nové kovové mince a to
v omezeném množství zlaté 20-ti a 10-ti koruny, dále stříbrné 5-ti
a 1 koruny, niklové 20-ti a 10-ti haléře a měděné 2 a
1 haléře.
I. SVĚTOVÁ VÁLKA
V neděli 28.6.1914 byl v Sarajevě zabit následník rak.-uh. trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este spolu s manželkou. Měsíc na to (26.7.1914) R-U vypovědělo Srbsku válku. 4.8. už visely mobilizační vyhlášky, podle kterých museli do 24 hodin nastoupit záložníci do věku 32 let.
V roce 1915 bylo nejvíce odvodů na frontu,
neboť dosud neutrální Itálie vypověděla R-U válku.
Odvody se opakovaly až do konce války. Teď už armádu doplňovali
všemi, kdo měl obě ruce i nohy. Doma zůstalo jen velmi málo mužů,
chyběly pracovní síly, povozy i tažná zvířata, která se musela
odevzdat pro účely války.
Rekvizice obilí a potravin se stávaly postrachem lidu, protože začal
být nedostatek potravin, který se prodával za nejvyšší nabídku. Byly sice
stanoveny maximální ceny, za které bylo možno prodávat, ale ty se
nedodržovaly.
Příklad cen: v roce 1914 v roce 1918
1kg máslo 1,60 K 18,- K
1kg mouky 0,53 K 22,- K
1kg cukru 0,80 K 8,- K
1kg čaje 10,- K 100,- K
dojná kráva 400,- K 10 000,- K
1m plátna 4,- K 30,- KMletí obilí ve mlýně na černo se trestalo zabavením, proto lidé mleli
obilí doma na mlýncích.
K regulování spotřeby byly zavedené lístky, na jejichž
podkladě si mohl spotřebitel nakoupit určené množství potravin.
Vláda zavedla vyplácení podpor – od 60 haléřů do
10,– K.
V roce 1916 nařídila vláda odevzdat prostřednictvím okres. hejtmanství odevzdání věcí z barevných kovů (hmoždíře, kliky, příbory, hrnce, kotly, ale i kostelní zvony), jíchž mělo být použito na výrobu válečné výzbroje a nábojů.
V r. 1917 už museli na vojnu muži do 50 let
věku.
Zřejmý výsledek války a zdecimování obyvatel mělo za následek
rozklad armády.
Od jara 1918 mnoho mužů dezertovalo a schovávali
se v lesích kolem domovů.
Oddechli si až na podzim, kdy 28.10.1918 válka
skončila.