Obsah Menu

Jan Lucemburský - český král

Jan Lucemburský – vládl 1310 – 1346

narozen – 10.8.1296
otec – Jindřich VII. (1278–24.8.1313), lucemburský hrabě, římskoněmecký král a císař
matka – Markéta Brabantská (1276– 11.12.1311)
zemřel – 26.8.1346 u Kres­čaku v anglicko-francouzské válce, kde bojoval na straně Francie.

sourozenci

  • od obou rodičů – celkem 2 sestry

Marie (1304 – 25.3.1324 na mor) – od 21.9.1322 manžel francouzský král Karel IV. (1294–1328), poslední Kapetovec
Beatrix (1305 – 11.1319 při porodu) – manžel uherský král Karel II. Robert z Anjou (1288–1342)

děti

  • s 1. manželkou Eliškou Přemyslovnou (1292–28.9.1330) – celkem 7

Markéta (8.7.1313 – 11.7.1341) – 1. manžel Jindřich XIV. vévoda dolnobavorský (1304–1339), měli syna Jana (1329–1340)
2. manžel měl být polský král Kazimír, ale 3 dny před svatbou zemřela
Jitka – Bona (21.5.1315 – 11.9.1348) – od 28.7.1332 manžel budoucí francouzský král Jan II. z Valois(?-1364), ona se korunovace nedožila, nastoupil na Fr. trůn r. 1350
Václav (14.5.1316 – 29.11.1378) – budoucí český král a římskoněmecký císař Karel IV.
Přemysl Otakar (22.11.1318 – 20.4.1320) – zemřel dvou letý
Jan Jindřich (12.2.1322 na Mělníce – 12.11.1375) – vychováván v Tyrolsku jako snoubenec Markéty Korutanské Pyskaté(1318–1369), dcery českého krále Jindřicha Korutanského z 2. manželství. Po svatbě ho náruživá Markéta vyhnala ze země a vdala se za syna císaře Ludvíka Bavora, Jan Jindřich se vrátil do Čech a po korunovaci Karla IV. českým králem se ujal úřadu moravského markrabího
2. manželka Jana Jindřicha byla od roku 1350 Markéta Opavská (1330–1363), měli 6 dětí – 3 dcery a syny Jošta, Prokopa a Jana Soběslava
3. manželka od roku 1364 Markéta Habsburská (1346–1366), vdova po Menhartu III. Tyrolském, bez dětí
4. manželka od roku 1366 Alžběta Oettingenská
Anna (27.3.1323 –3.9.1338) – od r. 1335 manžel Ota Habsburský a vévoda rakouský (1301–1339)
Eliška (27.3.1323 – 1324)

  • z 2. manželství od r. 1334 s Beatrix Bourbonskou (?-1383) – celkem 1

Václav Český (25.2.1337 – 8.12.1383) – dědil statky v Lucembursku, byl vévoda lucemburský, brabantský a limburský. Oženil se roku 1352 s Janou Brabantskou (1322–1406), bez dětí

  • s milenkou Adou Klárou Lucemburskou

Mikuláš (1322 – 29.7.1358) – biskup naumburský a patriarcha aquilejský


Jan Lucemburský byl vychován na francouzském dvoře v Paříži, kde také studoval na univerzitě.

PRVNÍ MANŽELSTVÍ

V pouhých 14 letech ho oženili s o 4 roky starší Eliškou Přemyslovnou, jednou z dcer Václava II.
I když se zpočátku jejich manželství jevilo jako šťastné, nebylo tomu tak.
Eliška Přemyslovna byla velmi panovačná žena se sklony k hysterii, která vedla k záchvatům vzteku. Navíc bezmezně milovala kult Přemyslovců a díky tomu často mluvila do činů svého manžela.

Nakonec se obklopila svými rádci, v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka, proti nimž stála skupina šlechticů obklopujícího krále, v čele s Jindřichem z Lipé.
Tak se mnohdy rodinné spory řešily občanskou válkou, která vedla k úpadku země a bídě obyvatel.

Na radu svého otce se obklopil cizími rádci, kteří také zastávali důležité úřady v Čechách (např. Petr z Aspeltu, Bertold z Henebergu, Walter z Castellu). To se nelíbilo českým velmožům (Jindřich z Lipé ztratil svůj podkomořský úřad), proto ho donutili v dubnu 1315 k jejich propuštění.
Navíc čeští páni sváděli boje nejen s králem, ale i mezi sebou, což často vedlo k domácí válce.

Po neustálých konfliktech v Čechách se král Jan soustředil na zahraniční politiku a raději pobýval v cizině, čímž si vysloužil přezdívku král cizinec a pohrdání českého lidu, i když za jeho panování nepoznali vpád cizích vojsk.
Naopak v Evropě byl uznávaný diplomat a vojevůdce, což potvrzuje tehdejší úsloví: bez Boha a českého krále nelze vyřídit svou věc.
Svým způsobem položil Jan základ pro vzestup Českého království za jeho syna Karla IV.

V době své nepřítomnosti svěřil správu země do rukou Jindřichů z Lipé. Na Moravě staršího a v Čechách byl královský zemský hejtman Jindřich z Lipé mladší, zvaný Železný.


Jindřich z Lipé


ÚNOS PRVOROZENÉHO NÁSLEDNÍKA

Díky věčným bojům intrikující domácí šlechty Jan Lucemburský uvěřil pomluvě, že manželka Eliška Přemyslovna chystá jeho sesazení z trůnu a chce vládnout jako regentka za svého prvorozeného syna Václava.
Snad mu to našeptal Jindřich z Lipé jako pomstu Přemyslovně. Ta sehrála největší roli v uvěznění Jindřicha z Lipé v říjnu 1315 na Týřově.

Jan Lucemburský dal okamžitě vykázat manželku do Mělníka a prvorozeného Václava nechal hlídat na Lokti, později Křivoklátě. Nakonec ho odvezl do Francie na královský dvůr, kde také přijal při biřmování nové jméno Karel, dnes známý otec vlasti Karel IV.

ROZHODNUTÍ O CÍSAŘSKÉ KORUNĚ

Po vlastní svatbě 1.9.1310, která se konala ve Špýru se vojko celé Evropy dalo do pohybu.
Menší část následovala Jana Lucemburského, aby mu pomohli přemoci Jindřicha Korutanského a jeho stoupence a dopomohli Janovi k usazení na trůn.

Druhá vlna velkého vojska se pohnula k Itálii, kde měli pomoci jeho otci Jindřichu VII. k císařské koruně. Císařská koruna se vkládala na hlavu v Římě a cesta vedla rozdrobenou a rozhádanou Itálií, kterou se budoucí císař musel doslova probojovat.
Janův otec r. 1313, bohužel, na této cestě za odznakem největší světské moci zemřel. Ještě před tím pohřbil svou manželku, která jela s ním. Tak mladý král Jan ztratil oba rodiče.

Sám potom usiloval o císařskou korunu, ale pro své mládí a na doporučení svého strýce Balduina, trevírského arcibiskupa, se svých ambicí vzdal.

Byli dva další kandidáti a oba byli korunovaní římskoněmeckými králi: Ludvík Bavorský a Fridrich Sličný Habsburský.

Císaře vždy volilo 7 kurfiřtů (3 církevní a 4 světští), mezi nimiž byl i český král. V této době měla česká země 2 korunované krále: Jindřicha Korutanského, který sice opustil zemi, ale dále používal titul český král a Jana Lucemburského.
Tak se stalo, že sudý počet hlasů bylo rozděleno stejně mezi oba kandidáty. Jindřich Korutan volil Fridricha a Jan Bavora.

Jan se potom mnohokrát postavil na bitevním poli za Ludvíka Bavorského, za což např. získal trvale Chebsko.

VĚČNĚ NA MIZINĚ

Vydržování proslulého a obávaného českého vojska, ale i nákladný život na dvorech Evropy, kde se Jan zdržoval, stálo velké peníze. Do země, kde byl králem se vracel pro mimořádné daně nebo půjčky od bohatých šlechticů, kterým na oplátku zastavoval královské hrady a majetky.

Nakonec se šlechta domluvila, že vypíše mimořádné berně jen při narození královského potomka. Díky tomu se prý narodily jeho poslední dcery.

V roce 1336 dal dokonce kopat v židovské synagoze a vybral tamní hrobky. Od hrobu sv. Václava odnesl 12 stříbrných sošek apoštolů. Zavedl nové daně na víno a sůl.

DRUHÁ SVATBA

Janova 1. manželka Eliška, důrazná zastánkyně Přemyslovského kultu zemřela téměř symbolicky v den svátku českého patrona sv. Václava 28.9. v roce 1330. Jan se pohřbu své ženy neúčastnil.

Krátce na to (1332) se Jan zasnoubil s Eliškou Habsburskou, dcerou bývalého římského krále Fridricha Sličného, kterého proti hlasu Jana volil Jindřich Korutanský.

Od smrti Janova švagra francouzského krále Karla IV. (1328) pomalu chladly vztahy k franc. dvoru.
Když se na slavnosti fr. krále Filipa VI. seznámil s jednou příslušnicí franc. královské větve Ludvíka I. Bourbonského, Beatrix Bourbonskou, zrušil zasnoubení s Habsburkovnou a opět upevnil vztah k Francii.

SLEPÝ KRÁL

Ani Janu Lucemburskému se nevyhnula rodová zátěž, kterou byla vada očí. Jeho otec císař Jindřich VII. byl silně krátkozraký a snad i šilhal. Na dědičnou rodovou krátkozrakost upozorňují i kroniky. Oba bratři Jindřicha VII. (Walram a Balduin Trevírský) byli také silně krátkozrací.

V roce 1337, při cestě z křížového tažení na Litvu, přestával Jan vidět na pravé oko. Nakonec o něj, ve svých 41 letech, šarlatánským léčením přišel.

O dva roky později nacházíme opět zprávy o zhoršujícím se zraku krále. Odjel za věhlasnými lékaři na jih Francie do Montpellieru, aby dal léčit neduh oka svého. Tehdejší lékaři bohužel nevěděli, jak mu zrak navrátit a léčbou zcela oslepl i na oko druhé.

V dnešní době lze ze zpráv, které nám zanechali kronikáři určit diagnózu – dědičná slabozrakost postižená zeleným zákalem.

Ač slepý, nadále zůstával významnou osobností politické scény.

OSUDNÁ BITVA U KRESČAKU

Jan jako dřívější volitel a zastánce císaře Ludvíka Bavora se od něho odvrací a snaží se prosadit jako vzdorocísaře svého syna Karla. 11.6.1346 byl za vydatné podpory papeže zvolen římskoněmeckým králem Janův prvorozený syn.

Ke korunovaci ale nedošlo hned, protože Lucemburkové obdrželi zprávu od fr. krále Filipa VI., že se vylodili Angličané. Začala 100 letá válka. Král Jan i kralevic Karel s celou svou hotovostí šli Francii na pomoc.

Slepý Jan jel na bojiště, i když si musel být, díky svému postižení, vědom své smrti. Pozdější kronikáři a historici se shodují v tom, že schválně ukončil svůj život, když se mu naskytla jedinečná příležitost zemřít jako rytíř-hrdina.
Vjel do prohrávající válečné vřavy, když před tím požádal dva rytíře, aby se k němu přivázali a vedli ho na dosah nepřátelských zbraní.

Známá slova Toho nebude, aby český král z boje utíkal mohl pronést poté, co ho šlechtici a ochránci zrazovali od tohoto úmyslu.
Obdiv zaslouží ti dva, kteří se s ním přivázali a dobrovolně jeli ukončit svůj život. Pravděpodobně to byl Jindřich Mnich z Basileje a Jindřich z Klingenberka, švábský šlechtic.

Na bojišti ho našel anglický král Eduard, který ho také odevzdal jeho nástupci Karlovi. Která z mnoha ran do Janova těla byla smrtelná je těžko zjistitelné. Mimo jiné měl průstřel oční jamky a ránu kopím do zad.

O tělo mrtvého otce se postaral syn Karel.
Vříjnu 1346 ho nechal pohřbít v benediktinském opatství Alt-Munster v Lucemburku. Peníze, které si Karel na pohřební obřady a hostiny půjčil však nestačily na úpravu hrobu. Mramorový náhrobek s vyobrazením 50 rytířů, kteří s ním u Kresčaku padli, byl vztyčen později.
Tímto se mu nesplnilo přání, které napsal ve své poslední vůli 9.9.1340. Chtěl být pohřbený v rodové hrobce lucemburských hrabat v cisterciáckém klášteře v Clairfontaine, kde také zřídil nadaci na posmrtné bohoslužby.

V roce 1542 oblehla město Lucemburk francouzská armáda a zničila opatství, kde Jan spočíval.
Ostatky krále Jana byly dočasně přeneseny do františkánského kláštera v témže městě a benediktínům vráceny po opravě jejich opatství.
Při tomto přesunu se ztratila Janova lebka, která se našla o mnoho let později u Hermanna z Manderscheinu.

V roce 1684,při dalším francouzském vpádu jeho ostatky opět cestovaly a znovu se vrátily později do Neu-Munsteru.

Od roku 1795 ukrývali mniši poškozené královy kosti v soukromí.

V roce 1838 je od J.B.Bocha získal pruský král Fridrich
Vilém IV., který jim postavil kapli na skále v Kastelu nad Saarou nedaleko lucemburských hranic.

Po 2. světové válce snad nalezl poslední místo odpočinku, v kryptě současného lucemburského velkovévody, v lucemburské katedrále.

V roce 1980 král Jan také naposledy navštívil se všemi poctami Čechy, kdy si jeho ostatky vyžádali k antropologickému zkoumání.

ZAJÍMAVOSTI Z ANTROPOLOGICKO-LÉKAŘSKÉHO PRŮZKUMU

Král Jan byl asi 171 cm vysoký, atletické svalnaté postavy. Na výrazném obličeji dominoval dlouhý s úzký nos, nízký horní ret a výrazná brada.
Podle historických zmínek lze doplnit svislou rýhu v bradě, blond vlasy a modré oči.

Krevní skupina A.

Dědičné znaky, které předal i svému synovi Karlu IV. a dalším příslušníkům rodu: rozštěp trnu 1. křížového obratle a asymetrické cévní otvory v příčných výběžcích 6. krčního obratle.

Změny na bederní páteři a pánevních kostech potvrzují častou a pravidelnou jízdu na koni (král Jan byl známý svou jezdeckou rychlostí a vytrvalostí, ujel i 120 km za den, cestu Praha-Paříž zvládl za 12 dnů).

Průzkum potvrdil 2 smrtelné rány z bitvy u Kresčaku.
1. bodnou ránu trojbokým předmětem do levého oka, která poškodila mozek
2. bodná rána do zad, která pronikla lopatkou do plic

Opakované sečné rány do pravé ruky již mrtvého těla svědčí o oloupení krále o drahocenný meč a prsteny.


básnička o Janu Lucemburském – vlastní tvorba

Komentáře jsou uzavřeny