Zvony
Něco o historii zvonů
Mezi důležitá zařízení kostelů patřily i zvony. Zvonění předcházelo nebo doprovázelo každý křesťansko-katolický obřad. Protože byly slyšet do velké dálky, používalo se jich k rychlým sdělovacím účelům (upozornění na vpád cizích vojsk).
Nevíme, kdo a kdy vyrobil první zvon. Nejstarší zmínka o zvonech je z Číny z let 2630 před n. l., odkud se pravděpodobně dostaly přes Indii do Evropy a jejich výroba a užívání se v Evropě rozšířilo s posílením křesťanství v 10. – 11. stol. n. l.
Zvony mívaly v počátcích tvar čtyřhranu, protože se snýtovávaly z kovových ploten. Takové zvony neměly vyladěné tóny a každá strana zněla jinak, neměly vevnitř zavěšené „srdce“, které by se rozhoupalo a nárazem na zvon vydávalo zvuk, ale tlouklo se na něj zvenku.
První, kdo zvony lil, na rozdíl od nýtování zvonivých ploten, byl snad
sv. Fortschern, biskup v Irsku, který zemřel roku 490
n.l.
V dávných dobách se výrobou zvonů zabývali výhradně
v klášterech. Od 8. stol. n.l. to byli hlavně benediktýni.
Někdejší zvony, ale neměly dnes známý tvar. Podobaly se víc
včelím úlům nebo soudkům, tzn. stejně nebo více širší jak
vyšší.
Až ve 13. stol., s rozvojem měst a kostelů, se stává zvonařství světským řemeslem.
Zvony se vyráběly různě velké a tím pádem také různě těžké.
Ve Vídni ve věži Svatoštěpánského velechrámu je zvon z roku
1711 vyrobený z tureckých děl, ukořistěných za
válek s Turky. Vážil 368 q a jen jeho srdce bylo 7,28 q
těžké. Zvon se nerozhoupával celý, ale pouze srdce.
Druhý největší zvon byl na Moravě v kostele sv. Mořice
v Olomouci, zvaný Panna Maria, slyšitelný do vzdálenosti
20 km. Bohužel vzal za své v I. světové válce.
Největší zvon v Čechách je Zikmund na věži katedrály
sv. Víta na Hradčanech. Byl ulit roku 1549, v době
rozkvětu zvonařství u nás, váží 27 t a na spodu má průměr
256 cm.
Všechny tyto zvony jsou malé v porovnání se zvony v Číně a
Rusku. Např. Car kolokol v Moskvě prý váží 270 t.
Velké zvony se vyráběly přímo na místě, protože doprava by byla
velmi složitá.
Za nejstarší zvon na našem území byl do nedávna považován Vilém, v Havlíčkově Brodě v chrámu Nanebevzetí P. Marie, odlitý ve 14. stol. (některé prameny uvádí rok 1335, jiné dokonce 1305).
V roce 1895 však v Nivnici vykopali, při
hloubení jámy, zvon, vážící 160 kg, pro nás s nečitelným
nápisem. Znalci staroslověnského jazyka v něm rozluštili letopočet
1001.
V Nivnici je k vidění pouze jeho kopie, originál je
v muzeu zvonů na zámečku Vrchotovy Janovice.
Výroba zvonů není jednoduchá. Nevyráběly se na sklad, ale na objednávku, určitých rozměrů a hlavně tónu, aby zvony na jedné věži spolu ladily. Mnohdy se stalo, že zvonař musel svůj výrobek znovu roztavit, protože nevyhovoval dané zakázce. Nejobtížnější je docílit určitý tón, který vzniká různou tloušťkou stěn nebo okrajů zvonu. Některé zvony mají tón jeden, jiné několik souzvučných a to záleží zase na materiálu, ze kterého je vyrobený.
Složení zvonoviny (kovu na výrobu zvonů) bylo tajemstvím mistra zvonaře a jeho rodiny. Je většinou z přibližně 78% mědi a 22% cínu. Někdy v nich nalézáme stopy stříbra, niklu, antimonu, kadmia a jiných kovů. Rozbory se dřív nedělaly, proto se můžeme dohadovat, zda šlo o příměsi kovů obsažené v rudě nebo o dodatečné přimíchávání.
Již v roku 1160 popisuje výrobu zvonů v Byzanci mnich Theophilus z kláštera Helmershausen a kupodivu se tak děje dodnes.
Nejprve se vyrábí jádro. Doprostřed vykopané jámy s pevným dnem, větší než budoucí zvon, se postaví pec velikosti vnitřku zvonu a spodním přístupen vzduchu. Kolem pece se obkrouží deska – jádro, pod kterým se v peci rozdělá oheň a důkladně vysuší. Případné trhliny a poškození se zahladí. Povrch jádra se potře mokrým popelem.
Na toto jádro se nanáší vrstva bláta, která má představovat budoucí zvon a postupně se vysušuje až se docílí požadovaná tloušťka zvonu. Hliněnému zvonu se říká model. Jeho povrch se ozdobí podle požadavků. Písmo a ozdoby se dělají z vosku a lepí se na hliněný model. Jeho povrch se potírá směsí jemného prášku z pálené hlíny, telecích chlupů a tekutiny a nechá se řádně na vzduchu proschnout.
Na zaschlý povrch modelu se znovu nanáší vrstva bláta, která se vypálí do ztvrdnutí. Tato vrstva se nazývá plášť. Při tom se rozpustí a vsaje vosk, který zanechal na plášti zevnitř vyryté požadované nápisy a ozdoby.
Plášť se opatrně pozvedne, zkontrolují se ozdoby a hliněný model rozbije. Vnitřek jádra, tam kde byla pec se vycpe upěchovanou hlínou. Plášť se znovu spustí na pevnou zem na jádro do původní polohy a neprodyšně se spojí se zemí. Mezi jádrem a pláštěm je po odstraněném modelu mezera. Na to se jáma kolem pláště zasype hlínou s pískem či popelem a důkladně upěchuje, aby se plášť při nalévání zvonoviny neroztrhl.
Směs kovů musí být přesně připravená a dostatečně roztavená v peci k tomu určené. Z ní se ve žhavém stavu vede stružkami, vyhřátými žhavým uhlím a vpouští se otvorem nahoře do díry mezi jádro a plášť. Nově ulitý zvon zůstane v zemi asi týden, aby pozvolna vychladl. Potom se vybere hlína z jámy, sejme plášť zvonu a zvon vyčistí a ciseluje.
Do zvonu se musí správně umístit srdce, které se zavěšuje na řemen. Při špatném zavěšení by mohl zvon puknout, zvláště při mrazu.
Na vrchol zvonu se nýty nebo železnými pásy přidělají ucha -koruna, za která se pomocí řetězů zavěsí.