PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI
článek v Nivnických novinách č. 2/2009
…podle skutečné události… Nivnice 8. 4. 1889… jak to asi bylo…
.…končila druhá vyučovací hodina. Řídící Jakub Opletal zastupoval ve třídě svého podučitele Vincenta Maráka. Namočil pero do inkoustu a dopsal záznam do třídní knihy. „Nepřítomná – Paulina Maráková.“ Zašrouboval kalamář a otřel si ruce do hadříku. Vstal, vyšel na chodbu a zaklepal na dveře protější učírny. „Kolego,“ oslovil vyučujícího. „Dejte, prosím, pozor na děti i v mé třídě, zajdu se podívat, co se stalo u Marákových. Snad nejsou nějak vážně nemocní.“
Vyšel do jarního slunce, které spolu s mírným vánkem vysušovalo
nezpevněnou, rozbahněnou hlavní cestu po nedávném dešti. Před kostelem
potkal místního kaplana. Nadučitel Opletal hrával v kostele na varhany.
Zastavili se spolu a domlouvali nějaké organizační věci, když je upoutal
rozruch u domku vedle obecního hostince.
„To je hrozné. Hrůza!“ vykřikovaly hystericky ženy,
některé už usedavě plačíce.
Kaplan s řídícím se vydali tím směrem. „Co se stalo?“ Muž stojící v blízkosti vchodu s kloboukem sundaným z hlavy jim němě pokynul, aby vstoupili.
Na ten pohled nebyl připravený nikdo. Maráková ležela v kaluži krve, která jí stékala po lících z rozseknuté hlavy. Kousek od ní, v nepřirozené poloze obličejem dolů, jejich nejmladší dcera.
Nadučitel se zastavil a lapal po dechu. Malou chvilku zápasil s mdlobou. „Kdo jim to mohl udělat?“ ptal se sám sebe. „Taková hodná ženská a nebohé dítě.“
„Anděla ještě žije, pojďte mi rychle pomoct,“ uslyšel tlumený hlas kaplana. Otočil se v chodbě do druhé místnosti a spatřil zakrvácenou nejstarší dceru Marákových. Ležela zkroucená na zemi, rukama si chránila obličej a stále něco opakovala. Oba muži se nad ni sklonili ve snaze ji uklidnit. Oči měla vytřeštěné hrůzou a třásla se po celém těle. Zavolali ženy, které se nebály vstoupit, aby se jí ujaly a ošetřily.
Pokračovali v obhlídce místa, které se stalo svědkem hrůzostrašného činu. Zatím ještě nikdo z nich netušil, co se vlastně stalo. Na trávníku za domem, nedaleko obecní studny, našli pohozenou sekyru, nástroj, který způsobil tolik bolesti a utrpení, než nebohé oběti skonaly.
Oba muži se s povděkem nadechli čerstvého vzduchu. „Kde je Vincek a jejich prostřední dcera? Snad ten masakr aspoň oni přežili?“ otočil se řídící na muže v sutaně. Ten se upřeně díval do kouta, kde z pod keřů vykukovala dětská nožička…Ani tato holčička nepřežila.
Tohoto rána seděl Vincek Marák za kuchyňským stolem a nenávistně pozoroval svou manželku. Ta se ploužila po světnici s kruhy z nevyspaní pod očima a snažila se nachystat dcerám oblečení do školy. Ještě chuděrky spaly. „Nebudu je budit…jistě slyšely hádku….to se nedalo přeslechnout.“ Zalykala se hanbou Sofie Maráková. „Co mám dělat… taková ostuda… až se to dozví lidé… s děvečkou!“
Zato její manžel vůbec nemyslel na nějakou ostudu. Měl plnou hlavu milování se služebnou, byl jí jako posedlý. Chodil za ní už nějaký týden a nemohl se jí nabažit. Nabízela mu všechno, co jeho manželka odmítala. „Manželka,“ zasyčel pln zloby. Včera zase odmítla splnit svou manželskou povinnost. „Prý je utahaná a nemá náladu, ať jí dám pokoj! Už jí mám po krk, po krk!“ Najednou zprudka vstal, až se židle převrátila dozadu, a při jejím dopadu na zem třískla tak hlučně, že Sofie nadskočila leknutím. Dusná nálada, která panovala ve světnici, by se dala krájet. Vincek odešel zadním vchodem z domu.
Na chvilku si oddechla, že nemusí snášet jeho vyčítavé a zlostné pohledy. Ovšem po těch pár vteřinách uvolnění přišla rána největší. A to doslova.
Kuchyňské dveře se zavřely takovou silou, že kolem zárubně odletělo kousek omítky. Marákové se rozbušilo srdce a už i tak rozjitřené nervy pomalu přestávala mít pod kontrolou. Rozklepaly se jí nohy a nedostávalo kyslíku. Rukou se chytila za krk, snad ve snaze zabránit horkosti, která jí letěla do hlavy. Poslední myšlenka, než ji muž s výrazem šílence sekerou rozsekl hlavu, patřila jejich třem dcerám.
Ty už dávno nespaly, jak se domnívala. Nejmladší osmiletá přiběhla zvědavě do kuchyně, podívat se, co asi způsobilo nadměrný hluk. Ve dveřích se na okamžik zarazila, ale když uviděla maminku na zemi, rozběhla se k ní. Muž jako v transu znovu zvedl sekeru…
Nepřemýšlel. V hlavě mu hučelo jako v úle. Přešel do jizby, kde byla ještě dvě děvčata. Když se ohnal po té nejstarší, minul. Svíjela se na posteli jako had. Překvapená a nevěřící svým očím. Druhou ránu dostala tupým koncem sekery. Řvala bolestí, ale on ji nevnímal a udeřil ještě dvakrát. V uších slyšel pouze tep svého srdce. Koutkem oka zahlédl pohyb. Ta druhá se snažila utéct. Rozběhl se za ní a v křoví za domkem ji ubil jako zvíře.
Narovnal se a ztěžka oddychoval. Ještě mu nedocházelo, co udělal. Oči ho pálily a v krku měl sucho. Upustil sekeru a pomalu se vydal ke studni nabrat vodu, aby se napil. Hrábl po okovu a uviděl své zakrvácené ruce. Až teď, v tomto okamžiku, se mu poodsunul závoj nenávisti, zklamání a frustrace ze života a naplno ho zasáhlo vědomí, že právě vyvraždil celou svoji rodinu, manželku a své tři dcery…
Podučitele Vincenta Maráka našli utopeného v obecní studni, kam si
chodili lidé z jejího blízkého okolí pro vodu. Vrah dobrovolně
ukončil svůj život. Byl mu odepřen církevní pohřeb a proto byl 11.4. na
místním hřbitově pochován odděleně.
Jediná přeživší čtrnáctiletá Anděla vykonala státní zkoušku a
stala se vychovatelkou u továrníka v Kopřivnici.