Obsah Menu

NIVNICKÝ DVŮR

článek v Nivnických novinách č.5/2009

Dvůr neboli velkostatek bylo svobodné, nezávislé hospodářství, na kterém měl majitel všechno, co potřebovat k životu. V Nivnici byly dva takové dvory – panský v severní části obce a soukromý na jihu.

Mezi vlastníky jižního dvora patřil například Jiří Prakšický ze Zástřizl nebo rod Lehotských z Lehoty. K hospodářským stavením, stodole, sušárně ovoce a dalším patřily tři 1/4 lány s četnými svobodami, jako osvobození od roboty, odvoz dřeva z knížecích lesů nebo 24 fůr proutí na ploty. Tento dvůr byl později nazývaný Zemanská zahrada a od r. 1935 na jeho části stojí budova horní školy.

Život obyvatel naší vesnice ale nejvíce ovlivňoval dvůr panský, patřící majiteli obce, někdy nazývaný Lichtensteinský velkostatek. Rod Lichtensteinů, který vlastnil Nivnici od roku 1625 a po zrušení roboty zde měl nadále značné majetky, řídil chod svého panství prostřednictvím dvorů.

Budovy dvora, zabírající 1 ha 61 arů, stály v místech dnešní firmy Linea. K nim náleželo asi 353 ha polí, 5 ha luk, skoro 5 ha pastvin, na 3 ha lesů a téměř 42 arů zahrad. Všechny tyto pozemky obdělávali naši předci robotní povinností, která měla přednost před prací na vlastním políčku. Robotní zátěž obyvatel se měnila s panovníkem a byla stanovována počtem dní v roce, které musel poddaný odpracovat buď s potahem nebo ručně. Pracovalo se od východu do západu slunce s dvouhodinovou přestávkou v poledne. Správce dvora vedl záznamy o tom kdo, kdy a kam půjde set, okopávat nebo sklízet.

Po zrušení roboty v roce 1848 neměl kdo tak rozsáhlá pole a louky obhospodařovat, proto je vrchnost rozprodávala nebo pronajímala. Nivnický dvůr se všemi budovami a pozemky si pronajali bratři Mayové z Uh. Ostrohu a hospodařili na nich až do pozemkové reformy v roce 1924. Mayové provozovali v Uh. Ostrohu a Starém Městě cukrovary. Pronajaté panské dvory (nivnický byl jedním z mnoha) proto zaměřovali na pěstování cukrovky.

Nivnický dvůr řídil správce. Za dob Mayů zde byli dva – Scharf a po něm Hoffman. Oba německy mluvící absolventi vysoké hospodářské školy upřednostňovali disciplinu a pořádek. Měli rodinný byt ve dvoře nad kanceláří a k němu zahradu na zeleninu, parčík s lipami a rybník na chov ryb, kam ostatní obyvatelé dvora neměli povolený přístup.

Správci byli k ruce 2 adjunkti, bydlící také ve dvoře v bytech pro svobodné, mající společnou kuchařku a ve stájích 1 krávu.

První adjunkt měl přímý dohled nad živočišnou výrobou, tzn. vypracovával krmné dávky pro 100 dojnic, 2 býky, 25 párů volů, 7 párů tažných koní, 1 pár kočárových a 1 jezdeckého koně, sledoval užitkovost a využití zvířat. Dvůr se probouzel už ve 4 hod. ráno. Začínalo se čištěním stájí, krmením, dojením a po snídani pracovníků se pokračovalo rozdělením práce na den. Koně se nepoužívali na práci na poli. Obstarávali dovoz a odvoz potřebných věcí mezi Uh. Ostrohem a Nivnicí nebo odvoz řepy do Brodu na nádraží.

Druhý adjunkt řídil rostlinnou výrobu. Na většině polí se pěstovala řepa cukrovka, která se ručně okopávala a přetrhávala. Z obilí seli většinou sladový ječmen a pícniny na krmení, brambory nikdy.

Ve dvoře s rodinami dále bydleli a byli podřízení adjunktům:
4 dozorci – dohlíželi na pracovní skupiny na polích
švýcar – měl na starosti krmení krav, jejich dojení a manipulaci s mlékem
šafář u koní, šafář u volů, topič, kovář, strojník, kuchařka adjunktů.
Mezi stálé zaměstnance, do dvora docházející, patřil noční hlídač, úpravčí dvora a hnojiště, kočí a 7 koňařů k tažným koním.
Stálí pracovníci měli kromě měsíčního platu i denní příděly mléka.

Od jara do sklizně byli najímáni sezónní pracovníci za týdenní mzdu v penězích, obilí a cukru. Asi 60 Slováků a 140 Nivničanů. Dokud nebyly žací stroje, přicházelo i 18 sekáčů a k nim 18 odkladačů.

V roce 1924 proběhla pozemková reforma. Po ukončení sklizně v daném roce byla dána výpověď dosavadním nájemcům. Z budov dvora a 153 ha polí byl vytvořen zbytkový statek, který odkoupila obec Nivnice. Zbylé pozemky se měly rozparcelovat mezi místní občany. Podle státního pozemkového úřadu se půda rozdělila do 8 bonitních tříd (např. 1 ha 1. třídy stál 5900,– Kč nebo 1 ha 8. bonitní třídy byl za 1900,– Kč), po jednotlivých dílech od 20 arů do 2 ha (průměrně asi 81 arů – 300m délky a 28 m šířky).
O půdu se přihlásilo 420 uchazečů a bylo uspokojeno pouze 228 lidí, což vyvolalo velkou závist a nevraživost mezi obyvateli obce.
1 ha pozemku na Podohradí byl přidělen jednotě Sokolské. Dnes zde stojí sportovní hala, ale 28.10.1924 tu byl při slavnosti předávání panské půdy odhalen pomník jako památka na tuto událost. První brázdu na svobodné půdě vyoral nejstarší občan, 86 letý Šimon Trtek č. 66.

Tzv. zbytkový statek, včetně budov pronajala obec Syndikátu řepařů v Hodoníně na 12 let. Po ukončení nájemní smlouvy byly i tyto pozemky rozparcelované a rozprodané občanům.

Část budov si pronajal bývalý prof. zimní hospodářské školy v Uh. Brodě p. Jančík a zřídil velkochov vepřů a kachen. Horní budovy, sýpku, kravín a jiné si najala firma Sběr pana Bruštíka na sklad léčivých bylin.

r. 1946 byly všechny budovy dvora i s rybníkem prodány obcí místnímu výrobci lihovin Jaroslavu Hromčíkovi na pálenici a výrobnu likérů. Už v r. 1949 byl tento podnik znárodněn a předán Ředitelství lihovarů.
Tak po staletích přestal existovat nivnický dvůr, který zasahoval do životů mnoha generací před námi.

zdroj: OA UH pamětní kniha městečka Nivnice 1923–1950
OA UH školní kronika 1922–1952
soukromá kronika Fr. Hromčíka 1967: O Nivnici a nivničanech.