POSLEDNÍ VÁLEČNÉ DNY
článek vydaný v Nivnických novinách č. 2/2010
V sobotu 21.4.1945 v 8 hod. ráno letního času začal Páter Běhal sloužit ve zdejším kostele tento den už druhou mši. Před oltářem stál druhý pár mladých lidí, kteří se rozhodli uzavřít manželství. K uším přítomných doléhal rachot letadel. Také včera protínalo oblohu nad Nivnicí jedno průzkumné letadlo za druhým. Všichni cítili, že se blíží konec války, osvoboditelé jsou blízko.
Každá nevěsta si chce prožít a užít svůj velký den. Dnes se však k radosti z nového života po boku vyvoleného mísí strach a úzkost. Kulomety letců zahájily střelbu. Zatím co kaplan uděloval poslední svatou svátost umírajícím na Čupech a Hoštákoch, kde bylo zabito šest lidí a farář dokončoval oddavkový rituál, rozječela se poplašná siréna na kostelní věži. Všichni se utíkali schovat do sklepů.
Odpoledne byl další nálet na střed obce. Německé velení bydlelo na faře a kolem měli zaparkovaná auta. Osvoboditelé je chtěli zlikvidovat. Při tom jejich bomby prorazily klenbu presbytáře kostela, poškodily nebo úplně zničily blízké domy, vč. dolní školy a nedotčená nezůstala ani fara, kde ve sklepení našlo útočiště asi 100 Nivničanů a o dva dny později i ordinace doktora Jurka. Ve školách se od vánoc minulého roku nevyučovalo a na horní škole byla zřízená polní nemocnice. Mrtví se pochovávali za tmy a bez hudby.
Už týdny před tím bylo slyšet hřmění děl a za nocí vidět signalizační rakety. Na polích pracovali naposledy 16.4. a od téhož dne odpoledne, kdy ruská letadla shazovala bomby za Hůrkou bydleli více méně ve sklepích, které měli nachystané na delší pobyt. Vycházeli pouze nakrmit dobytek. A k tomu se váže i smutná vzpomínka Františka Slintáka, žijícího na Floridě, tehdy sedmiletého.
„Někdo k nám přiběhl: ‚Pojďte rychlo ke Skybom, s Jožků je zle.‘ V několika minutách jsme doběhli k mojí babičce a dědečkovi Skybovým. To už čtyři chlapi nesli z humna celtu, ve které ležel zakrvácený Jožka. Nehýbal se, jenom pravá ruka mu poškubávala…...Koňským povozem ho tatínek se strýcem odvezli do brodské nemocnice, ale ani tam mu doktor nedokázal pomoci. Zemřel cestou z Uh. Brodu. Jožka toho osudného rána poklízel dobytek a zasáhla ho kulometná dávka z letadla.“
Nivnicí projížděl jeden oddíl německé armády za druhým. Jejich maďarští spojenci se na několik týdnů ubytovali ve Dvoře (dnes Linea) a všichni se svorně snažili zastavit postupující ruskou armádu, které pomáhali Rumuni. Se zbraní v ruce nutili Němci naše muže kopat zákopy v Lipinách a pomáhat jim odrazit útok ruských a rumunských vojáků. Ti však neměli nejmenší chuti, pomáhat nepřátelům.
Na silnici do Uh. Brodu se našly hřeby, které měly prorážet pneumatiky projíždějících německých aut. Těžko říct, zda to byl sabotérský čin nebo zastrašovací manévr ze strany Němců. Každopádně byl obviněn v blízkosti bydlící bednář Karel Bartek č.684, jeho pomocník a učni. Rodině bednáře a majitelům dvěma domů z každé strany dali pár minut na vynošení a záchranu věcí. Potom všech pět domů polili hořlavinou a zapálili. Hrozili zastřelením každému, kdo jim pomůže. Karel Bartek se snažil zachránit útěkem, byl však raněn a po krátkém pobytu v provizorní nemocnici na horní škole odvezen do Uh. Brodu, kde byl Němci bez soudu zastřelen.
Začátkem dubna bylo přerušeno telegrafní a telefonní spojení. O něco později Němci zpřetrhali elektrické dráty a rázem umlklo 200 radiových přijímačů. Nivničané byli úplně odříznutí od zpráv o postupující frontě a celé válce.
K nejtěžším bojům došlo na kopcích mezi Korytnou, Stráním a
Březovou.
Fašisté zatarasili oba nivnické mosty a tanky na Hoštákoch namířili
na Korytnou v domnění, že rusko-rumunská armáda půjde tudy.
Ti se však 26.4. v brzkých hodinách dostali do Nivnice korytem potoka Lubná od Březové. Němci se rychle dali na ústup směrem na Vlčnov a Uh. Brod. Přesto došlo ve středu obce ke střetu 240.střelecké divize Rudé armády maršála Malinovského pod vedením generálmajora Umanského a utíkajících fašistů. Jejich granáty zasáhly věž kostela a dokonce jeden výbuch vyhodil krávu na střechu domu. Zdá se to sice úsměvné – kráva na střeše, ale jak ji dostat dolů, to byl asi oříšek. Za tanky a dělostřelci přišla rusko-rumunská pěchota. Kolem desáté hodiny dopolední měli Nivnici pod kontrolou. Maďaři ve Dvoře se ochotně vzdali.
Sověti po obci rozmístili Kaťuše a prohlédli každý dům a stavení, zda se v něm ještě neukrývají nějací nepřátelé. Bohužel, při tom došlo k další nešťastné události u Josefa Slintáka č.156. V jeho sklepě se ukrývalo asi 80 lidí a ruský voják v domnění, že jsou tam nepřátelé, vypálil ze samopalu několik ran na dveře, jednu ženu zabil a jednu zranil.
Lidé pomalu začali vycházet z úkrytů, Nivnice se zaplňovala všemi možnými motorovými nebo koňmi taženými vozy, osvoboditelskými vojáky a hlavně značným stádem rekvírovaného dobytka, prasat a koní, které pomalu postupovali za frontou a sloužili k obživě armády. Dál nemohli, protože byl zničen most přes Olšavu. Oprava trvala asi 14 dnů, po které se pro ně muselo najít ubytování.
Ze 717 popisných čísel bylo 19 úplně zničených a 180 neobyvatelných. Nejenom, že se museli všichni někde ubytovat, včetně vojáků, ale navíc do rozbombardované obce a všeho chaosu začalo pršet. Okamžitě zasedala obecní rada, ustanovil se revoluční výbor a hlídky pro udržení pořádku. V každé rodině přibylo nejméně 10 nových obyvatel.
Začátkem května všichni svorně oslavili hudbou a zpěvem osvobození Nivnice. Pro naše lidi byly velkým překvapením ženy v armádě, které pochodovaly a bojovaly v uniformách po boku mužů. První děkovná bohoslužba se konala u polního oltáře před kostelem až po odchodu vojáků.
Nivnice sice byla osvobozená, ale válka ještě neskončila. Ročníky 1910 až 1918 musely nastoupit. Těmto mladým mužům nosili spoluobčané šaty, jídlo a přikrývky, aby měli aspoň nějaké vybavení. Na frontu je vyprovázely obě zdejší dechové hudby.
Po opadnutí euforie z osvobození nastala tvrdá realita. Vše
rozbité, cesty a okolí rozježděné, všude nánosy bahna a nevybuchlé
munice. Nivničané sice zahájili sbírku, která vynesla
300 000 korun, ale nebylo za ně co koupit. Nebylo ničeho. Velmi
těžce se sháněly hřebíky i jakýkoliv stavební materiál. Okna ve
školách byla nezasklená ještě rok poté a řádná generální oprava se
prováděla až v 50. letech. Také kostel se začal opravovat až na jaře
r. 1946. Do té doby byl z bezpečnostních důvodů zabedněn.
Z této sbírky byl rovněž postaven a odhalen 15.8.1945 pomník 19-ti v Nivnici padlým vojákům Rudé armády. Za pomníkem stávalo německé dělo, které jako poslední v Hliníkách krylo ústup fašistů.
Při návrhu rozpočtu na poválečné opravy bylo odhlasované 12,5 % navýšení domovní daně a 400% zvýšení všech ostatních daní. Navíc se čekala úprava měny, která přišla v listopadu 1945.
A aby toho nebylo málo, na začátku žní postihlo Nivnici velké
krupobití, které pobilo všechny jařiny. Obilí nemělo cenu ani mlátit.
Ostatní zasetou úrodu podupala stáda dobytka vojáků, hnaná za frontou.
Dlouho se vzpamatovávali a vraceli k běžnému způsobu života.
Prodej potravin na lístky pokračoval, vyostřovala se politická
situace…
Dnes všem lidem, kteří prožili hrůzy války můžeme dát jen tichou vzpomínku nebo se zúčastnit pietního aktu, konaného každoročně v předvečer osvobození obce u pomníku padlých rudoarmějců.
Zdroj:
Pamětní kniha farnosti Nivnické od r. 1898
Pamětní kniha městečka Nivnice, OA UH