ZVYKY, TRADICE A OBYČEJE
článek vydaný v Nivnikých novinách č. 3/2010
V roce 1923 napsal nivnický kronikář: „Zvyky, které se u nás ze starých dob zachovaly mizejí a hynou… mnozí náhrady hledají v bohapustém pití a karbanu, a marnotratném maření času.“ Při čtení těchto řádek jsem přemýšlela, co by asi napsal dnes, téměř po 100 letech.
V té době se po večerech scházívali lidé na besedy. Nejenom proto, že nebyla televize či internet, ale v každé domácnosti byla práce, která se musela udělat a lépe odsýpala, sešlo-li se víc lidí pohromadě. Scházívali se třeba na přístky. Staré babky, zimomřivě se krčící u kamen přadly na vřeteno, mladší u kolovratů a mládenci otřípali pazdeří. Někdy jim u toho dítka školou povinná četla z knih, jindy si společně zazpívali, či si vyprávěli historky a příběhy ze života. Na posilněnou jim hospodyně chystávala sušené ovoce.
Dnes už takové besedy nejsou. Lidé se sice scházívají na návštěvy, ale rozhodně u probírání životních situací nedohání domácí práce a se sušeným ovocem, coby pohoštěním, by asi dnešní hospodyně neuspěla.
Další tradice, stavba máje, se ještě stále udržuje, ale zaznamenala značnou změnu. Na začátku 20. století byla stavba máje záležitostí celé vesnice. Byl pouze jeden, na náměstí před hospodou. V bočních uličkách se nestavil. Organizaci kolem měli na starosti lekrúti. Přivezli jedlové stromy, jejichž kmeny oloupali z kůry a kovář je spojil pevnými obručemi, někdy do výšky 30 až 35 m. Děvčata ozdobila zelený vršek, stejně jako dnes. V předvečer 1.5. se sešla všechna chasa, aby přiložili ruce k dílu. Ručně vykopali jámu a parta zkušených chlapů pomocí různých podpěr a samozřejmě vlastních sil do ní zasadila máj. Pak byla muzika, kdy do kola musela jít každá děvčica a lekrúti si poroučeli sólo. Posledního května, opět za hudby a tance, se máj skácel a prodal v dražbě.
V 50. letech byla stavba máje úředně zakázaná. Navzdory úřadům se začalo stavit v uličkách, poprvé snad v Hoštákoch, a tento nový zvyk se dochoval do současnosti.
A kdo byli lekrúti neboli odvedenci, později také branci? Lekrút je nivnická podoba slova rekrut. V době, kdy byla povinná vojenská služba se tak říkalo ročníku chlapců, kteří se museli jít zapsat na vojnu. Začátkem minulého století to byla zase záležitost celé vesnice. Starosta obstaral před hospodu koňské povozy, na kterých lekrúti, za doprovodu muziky odjeli do Uh. Brodu k odvodu. Dost přísně se dodržovalo oblékání vojenských košil. Odvedení mládenci měli široké, nevyšívané rukávy a na klobouku voničky. Nevojáci museli nosit rukávy úzké.
Po návratu z Brodu chodili po vesnici a držíce se kolem ramen zpívali:
Ještě jsem nevyrost, mám být vojákem.
Ještě jsem nevyrost, mám být vojákem.
A když mňa odvédli, co mám dělat.
A když mňa odvédli, co mám dělat.
Odvédli, odvédli s lekrútama.
Odvédli, odvédli s lekrútama.
Abych já nechodíl za pannama.
Abych já nechodíl za pannama.
Jak šel čas, koňské povozy se těžko sháněly, už to nebyla záležitost celé vesnice a i oblečení odvedenců se měnilo od kroje po civilní šaty. Dnes už povinná vojenská služba není a proto vše kolem lekrútů zaniklo.
Máj sice stále staví ročník osmnáctiletých, těch kteří by měli jít k odvodu, ale už to přestává být záležitost celé vesnice. Vše se roztříštilo do malých skupinek po vesnici. Muzika u toho nehraje a lekrúti nikoho v kole nevytáčí.