PRVNÍ DNY PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE
článek vydaný v Nivnických novinách 3/2015
Nivnice je sice bez jakéhokoliv rádiového či telegrafního spojení se světem, přesto již všichni cítí blížící se konec války. Obcí projíždí oddíly německých a maďarských vojsk, které se zde moc dlouho nezdržují. Utíkají před Sověty a Rumuny. Ve vzduchu se objevují letadla bombardující obec. Při těchto leteckých útocích bylo zabito šest zdejších občanů, zapáleno či pobořeno mnoho budov a usmrceno několik kusů dobytka a zvířat.
Lidé zakopávají a podle svých možností ukrývají potraviny, šaty a cennosti. Každý, kdo má pevný sklep, nabídne ho k dispozici i sousedům. Ve farním sklepě už bydlí sto lidí a z krytů se vychází pouze poklidit a podojit dobytek.
26. dubna 1945 v dopoledních hodinách vyhnala Rudá armáda,
spolu s rumunskými vojáky, německé okupanty z naší obce. Na
Hůrce umlklo poslední dělo, které krylo jejich ústup.
„Je po všem, nejhorší máme za sebou.“ Ale válka ještě
neskončila a nadále umírali lidé.
Dosud neodsouzený nivnický rodák Karel Bartek byl vyvlečen z vězení v Uh. Brodě a z iniciativy jednoho prchajícího německého důstojníka zastřelen. Bednář Karel Bartek, jeho pomocník a učni byli obviněni ze sabotáže, protože ke své práci používali stejné hřeby, jakými byly propíchány pneumatiky nepřátelských aut. Jeho dům a z každé strany dva sousední byly zapáleny a pod trestem smrti nesměl nikdo pomáhat hasit ani cokoliv vynášet a zachraňovat.
V den osvobození došlo k tragickému omylu i v domě č. 156. V tamním sklepě se ukrývalo asi 80 lidí. Vojáci ruské pěchoty prohlíželi dům po domu, zda v nich nejsou Němci. Jeden z nich špatně vyhodnotil situaci a vystřelil několik ran do dveří sklepa. Nejblíže stojící žena byla usmrcena a další těžce zraněna.
Utíkající Němci se sice v obci nezdržují, ale stáda dobytka, ovcí, prasat, koz i koní, která cestou rekvírují na Slovensku i v Maďarsku k vlastní obživě, zničí právě zasetou úrodu. Další zkázu na polích a lukách dokonají vozy a stáda dobytka osvoboditelských armád, která se zde zdrží asi týden, dokud není opraven most přes řeku Olšavu, stržený prchajícími Němci.
Vojáci se ubytovávají, kde se dá. V každé rodině je až deset
příslušníků sovětské či rumunské armády. Novinkou pro zdejší lidi
byly ženy ve vojenských uniformách, pochodující a bojující po boku
mužů. Ale i přesto, podle vyprávění starších spoluobčanů, se
nechovali jako vzorná návštěva.
Ke všemu do tohoto mumraje lidí, zvířat, pobořených domů a
nevybuchlé munice začalo pršet.
Válečný materiál se sbíral po celém okolí. Lesy byly zasypány leteckými pumami a zvýšené opatrnosti museli dbát nejen při polních pracích, ale i zpracování dřeva. Střelivo odnášeli na viditelně označená místa, kde je vojenští odborníci likvidovali.
Přes veškeré opatření a varování se pokusilo pět chlapců ve věku 12 – 17 let jeden granát zneškodnit. Experiment skončil pro čtyři z nich tragicky. V letošním roce, k 70-ti letému výročí této události, jim byl v Lipinách odhalen pomníček.
V důsledku války zemřelo 20 mužů a 2 ženy. Také bylo úplně zničeno 19 budov, těžce poškozeno 60 domů a lehce jednou tolik.
Žádný popis válečných a poválečných událostí nám nedokáže
přiblížit všudypřítomný strach. Strach z budoucnosti. Strach nejenom
o vlastní život, ale hlavně o životy svých blízkých.
I když je po válce, lidé stále bojovali. S nepřízní
počasí, nedostatkem všeho, od jídla až po stavební materiál. Ani
o peníze nikdo moc nestál, čekala se měnová reforma, která přišla
v listopadu téhož roku.